Skip to main content

Full text of "Andersenovy pohádky"

See other formats


^00 



"CD 



;co 







~i 



( / 



J!fc! KOHOUT 



Digitized by the Internet Archive 

in 2011 with funding from 

University of Toronto 



http://www.archive.org/details/andersenovypoh02ande 



ANDERSENOVY 

POHÁDKY 



SVĚTOVÉ VYDÁNÍ 



* # 



ILLUSTROVAL 



prof. HANS TEGNER 

Z DÁNŠTINY PŘELOŽIL 

JAROSLAV VRCHLICKY 

1^ 







JIŘÍ KOHOUT 



1902 

NÁKLADEM F. ŠIMÁČKA V PRAZE 



. MAY 2 3 2007 oj 



" k* spolcinosti -Unio v I 



OBSAH 



Strana 

Létající kufr (s 6 vyobr.) • 1 

Ošklivé kachňátko (s 9 vyobr.) 11 

O hloupém Honzovi (s 5 vyobr.) • 27 

Bludičky jsou v městě (s 5 vyobr.) 35 

Čápi (s 5 vyobr.) 49 

Divoké labutě (se 7 vyobr.) 59 

Co táta dělá, vždy dobré jest (s 5 vyobr.) 79 

Starý dům (s 5 vyobr.) ■ 89 

Malenka (s 9 vyobr.) 103 

Pastýřka a kominík (se 4 vyobr.) 115 

Uspavač (se 17 vyobr.) -123 

Císařovy nové šaty íse 4 vyobr.) 143 

Povídka o jedné matce i^se 4 vyobr.) 151 

Děvčátko se sirkami (se 4 vyobr.) lb'l 




ANDERSENOVY POHÁDKY 



* * 



létající kufr 




BYL JEDNOU JEDEN KUPEC 

1 






Bvl jednou jeden kupec a ten byl tak bohat, že mohl celou hlavní třídu 
a skoro ještě jednu postranní uličku samými tolary vydlážditi. Ale 
toho neučinil, uměl své peníze jinak využitkovati. Vydal-li halíř, dostal vždy 
tolar zaň; ba takový kupec byl - - ale konečně musil také umříti. 

Nyní dostal jeho syn 
všecky ty peníze. Tento žil 
nádherně a v radovánkách, 
chodil každé noci na maškarní 
plesy, dělal papírové draky 
z bankovek a házel na jezeře 
miskv zlaťákv místo plo- 
chými oblázkv. 

Tímto způsobem mo- 
hlo ovšem peněz ubývati a též 
ubývalo. Konečně měl již jen 
čtyři groše a žádných šatu 
než pár trepek a starý župan. 

Teď se však přátelé 
jeho již oň nestarali, když se 
nemohli ukazovati v jeho 
společnosti na ulici. Pouze 
jeden z nich, dobrák, poslal 
mu starý kufr se vzkazem : 

» Spakuj K< To bylo sice tuze hezké, ale nebylo co spakovati, a tak si sedl 
do kufru sám. 

To byl zázračný kufr! Sotva se stiskl zámek, mohl lítat. To kupec 
udělal a fr! fr! letěl kufr s ním komínem nahoru dále nad oblaka a stále 
dále a dále. Chvílemi dno povážlivě zapraskalo, a kupec měl velký strach, 
aby kufr se neroztrhl, byl by udělal notný kotrmelec! Ale chraň Bůh, ko- 
nečně přišel úplně zachovalý do Turecka. Kufr ukryl v lese do suchého 
listí a vešel do města. Zde mohl volně se procházeti, nebo všichni Turci 
nosí jen trepkv a župany. 




i LĚIAJÍlÍ kufr 

Tu potkal kojnou s děckem. Poslyš, ty turecká kojná, pravil, co 

sámek hned za městem, jehož okna jsou tak vysoká? 
Tam zůstává dcera císaře, odpověděla, hvlo jí prorokováno, že 
ji jeden milenec tuze nešfastnou udělá, a proto nesmi, není-li císař neb cí- 
ivna při tom, nikdo jí navštíviti. 

Děkuji! pravil syn kupcův. A šel <1<> lesa, sedl si do svého kufru, 
letěl v něm na střechu zámku a vlezl oknem k princezně. 

Tato ležela na pohovce a spala a byla tak čarokrásná, že ji musil 
políbiti. Tu se probudila a velmi si- poděsila, ale on pravil, že je turecký 
pán bůh, který k ní přisel vzduchem, a to se jí velice líbilo. 

Pak si sedli vedle sebe, on chválil její krásni'- oči a pravil, že jsou 
to nejnádhernější tmavá jezera, v nichž myšlénky jako sirén) plávají. 
O jejím čele pravil, že je to ledovec s nejnádhernějšími sály a obrazy. 
A také jí vypravoval o čápu, který nosí hezké malé dětičky. Ach, to byly 
tuze pěkné povídky! 

Na to žádal o ruku princezninu, a ona řekla ihned ano 
• Ale musíte přijíti opět v neděli večer, tu pijí moji rodičové se mnou 
čaj. Budou velice pyšni na to, že dostanu tureckého boha za manžela. Ale 
postarejte se o to, byste mohl vypravovati hodně hezkou pohádku, nebo 
to jest nejmilejší zábavou mých rodičů. Moje matka má ráda pohádky 
mravné a vznešené' a můj otec veselé, při nichž se člověk zasmáti múže.« 
Dobrá, nepřinesu nic jiného darem, než pohádku,« pravil kupec 
a pak se rozešli. Ale princezna darovala mu dýku dukáty vykládanou, a 
tyto byly mu zvlášť vítané. 

Nyní odlétl, koupil si nový župan a seděl pak v lese horlivě básně 
o své pohádce. Nebo musila být do neděle večer hotova, a skládání po- 
hádek není tak docela snadné. 

A když byl konečně hotov, lile, tu byla právě neděle a večer. U prin- 
cezny čekal naň císař a císařovna a celý dvůr s čajem. 
Byl přijat velmi vlídně. 
Chcete nám vyprávěti pohádku? začla císařovna, a nějakou, která 
je hluboká a vzdělávací? 

'Ale při níž se též člověk zasmáti může? dodal císař. 
Zajisti lěl svn kupcův a vypravoval. A nyní,dejte pozor! 

Byl jednou jeden paklíček sirek, které byly velmi hrdé' na svůj 
vznešený původ. Jejich rodokmen, to jest, velká sosna, z které- každá sirka 
byla maličkým kousíčkem, byl \clmi starý strom venku v lese. 

Sirky ležely mezi křesadlem a mezi starým železným hrncem na římse 
v kuchyni a těmto vyprávěl) o své mladosti. 



LÉTAJÍCÍ KUFR 1 

Ovšem, pokud jsme byly na čerstvé větvi, pravily, tu nám bylo 
v skutku velmi dobře. Každého jitra a večera byl démantový čaj, totiž 
rosa. Celv den jsme měly sluneční žár, nebo slunce svítilo, a všichni ptáci 
musili nám pohádky vvpravovat. Mohly jsme též vycítit, že jsme byly bo- 
haté, neboť listnaté stromy byly ošaceny jen v létě, ale náš rod měl pro- 
středků, zelený šat nositi v létě i v zimě. Pak ovšem přišli drvoštěpi a v lese 
vypukla velká revoluce. Náš rod byl roztříštěn. 

Otec rodinv dostal místo jako hlavní stěžeň nádherného korábu, 
který měl objeti celv svět, kdyby chtěl. Ostatní haluze našly jiné postavení 
a nám připadla teď úloha, nižšímu davu světlo zažíhati, a proto jsme se 
dostal v sem do kuchyně k lidem urozeným. 

»Já měl jsem jiný osud, pravil železnv hrnec, vedle kterého sirky le- 
žely. Co jsem světlo světa spatřil, mnoho se pode mnou topilo a mnoho- 
krát bvl jsem rozžhaven. Já se starám o to, co živí, a jsem proto vlastně 
první zde v domě. Mojí jedinou radostí jest, ležeti po obědě čistě a pěkně 
na svém místě a baviti se rozumně se svými soudruhy. Vyjímajíc arciť 
vědro na vodu, které ovšem někdv dolů do dvora se dostane, žijeme zde 
celkem docela při zavřených dveřích. Jediným naším poslem novinek jest 
koš, s nímž se do trhu chodí, ale ten mi mluví příliš rebelantsky o vládě a 
o lidu. Nedávno spadl jeden starý hrnec leknutím nad tím na zem a praskl. 
Ano, ten koš jest svobodomyslný, o tom vás mohu ujistit! 

led povídáš až příliš, pravilo křesadlo a ocel tloukla na ně, až 
jiskrv lítaly. 

Což neuděláme si veselý večírek : 

»Ano, mluvme o tom, kdo jest z nás nejvznešenější, pravily sirky. 

»Ne, já nemluvím rád o sobě, odpověděl hliněný hrnec, ale na- 
vrhuji večerní zábavu. Udělám též začátek a budu něco vyprávěti, co každý 
sám jednou zažil. Lze se tak snadno do toho vžíti a každý se baví při 
tom. Tedv slvšte: U východního moře u dánských buků — * 

»To jest pěkný počátek, zvolaly všecky talíře, to bude jistě po- 
vídka, která se všem líbiti bude.« 

»Ano, tam jsem prožil své mládí v jedné tiché rodině. Nábvtek se 
wprášel, podlaha se umvla a každých čtrnáct dní se pověsily čisté záclony. 

»Jak zajímavě vypravujete, « pravilo chvostě, člověk vycítí hned, že 
to ženská bytost vypravuje, vším vane něco tak čistotného! 

»Ano, to se vycítí,* pravilo vědro na vodu a z radosti nad tím 
udělalo malý skok, až voda na zem vvchlistla. 

Hrnec pokračoval ve svém vypravování a konec se docela vyrovnal 
začátku. 



/./;;/( / KUFR 

řinčely samou radostí, koště však vytáhlo z písku zelenou 
pěti učilo ji hrnec, jelikož vědělo, že tím t) drahé rozzlobí. A takť- 

si mysl Ověnčím-li jej dnes, ověnčí on mě zítra! 

IV. 1 si zatančíme, pravily kleště u krbu a začly se točiti v kole. 
Mil v Bože, jak uměly jednu nohu do výšky zvedati! Starý" povlak na židli 
tam \ koutř stojící praskl při tomto pohledu. 

Budeme taky ověnčeny? ptaly se kleště; a stalo se tak. 

To je všecko jen luza, myslily si sirky. 

1 i <1 měla zpí\atí čajová konévka. Ale předstírala nachlazení a pra- 
vila, že muže zpívati, jen když vaří. Hýly to však jen samé kudrlinky; 
chtěla právě jen na stole mezi panstvem zpívati. 

Na římse u okna leželo staré péro, jimž služka psávala. Nebylo na 
něm pranic zvláštního, leda že bylo pohrouženo příliv hluboko do kalamáře; 
ale na tom si právě mnoho zakládalo. Nechce-li čajová konévka zpívat, 
at toho nechá, pravilo. Venku v kleci sedí slavík, ten zpívá čarokrásně; 
neučil - ničeho dále nového, ale to pro dnešní večer přehlédneme. 

Zdá se mi to v nejvyšší míře nevhodným, pravil samovar, který 
zastával úřad kuchyňského zpěváka a nevlastní bratr konévky na čaj byl, 
abychom cizího ptáka poslouchali. Je to snad vlastenecké? Vyzývám kos 
tržní, aby se o tom vyslovil. 

Zlobím se, pravil tržní koš, ano zlobím se tak, že si nikdo ani 
představiti nemůže. Sluší se to vůbec takto tráviti večer? Nebylo by da- 
leko rozumnější, celý dum najednou spořádati? Každý by pak dostal místo, 
které mu patři, a já bych byl slavnostním pořadatelem. 

Náhle se otevřely dvéře a služka vstoupila. Ted stálo vše tiše a 
nikdo se neodváži] muknouti. V celé kuchyni nebylo hrnce, který by citem 
své urozenosti nebyl hluboce proniknut. -Ano, kdybych byl jen chtěl, 
myslil si každý, mohl to býti veselý večer !« 

Služka vzala sirky a rozdělala oheň jimi. Bože, jak zajiskřily a vzplály! 
Nyní může každý viděti, že jsme my první, myslily. Jaký lesk, 

jaký oheň my děláme!* a na to shořely. — 

To byla skvostná pohádka,* pravila císařovna, cítila jsem v duchu, 
sem mezi sirkami v kuchyni. Ano, dostaneš teď naši dceru. 

»Ano, pravil císař, v pondělí dostaneš naši dceru. Nyní mu ty- 
kejte, nebo tím jest přijat do rodiny.* 

Svatba byla tedy ustanovena a večer před tím bylo osvětlení města. 
Dalamánky a preclíky byly rozdávány, uličníci se tlačili v ulicích, křičeli 
hurá' a hvízdali na prsty. Bylo to čaruplné! 



LÉTAJÍCÍ KUFR 9 

Musím též pomýšleti na to, abych nějak přispěl k slavnosti, myslil 
svn kupecký i sel, koupil si rakety, praskací hrášky a jiné všemožné ohňo- 
stroje, položil to do svého kufru a vyletěl s tím do vzduchu. Třask! zaplál 

ohňostroj, jak to praskalo a řičelo! Všichni Turci tancovali a skákali, až 
jím trepky okolo uší lítaly. Takové zjevy ve vzduchu ještě neviděli! Nyní 
teprve věřili, že to je turecký bůh sám, který si bére princeznu. 

Kdvž se svn kupcův se svým kufrem opět do lesa snesl, pomyslil 
si: Sejdu a podívám se přece do města, jaký dojem ohňostroj učinil. Bvlo 




pochopitelno, že si' mu toho zachtělo. Co tu lidé všecko vypravovali! Každý, 
koho se ptal, viděl to jinak, ale všichni to shledávali krásné. 

Já viděl sám tureckého boha. pravil mu jeden. Měl oči jak třpv- 
tící se hvězdv a vous jako kvpící vlny. 

Letěl v barevném plášti, oznamoval druhý, a nejlíbeznější andělské 
hlavičky prokukovaly záhyby jeho šatu. 

Byly to skvostné věci, které syn kupcův slyšel, a druhého dne měla 
býti svatba. 






. , i Kl 7 A' 



pět -I" lesa, ab\ si sedl do svého kufru ale 

len. /. ohňostroje /ustala jedna jiskra a ta kufr v popel 

I . ■ 1 nemohl smi kupců\ lítati ji/ a nemohl se dostati k své 

Pato vsak stála cely den na střeše paláce a čekala naft. A čeká do 
dneška. Ale on chodi světem a vypravuje pohádky, které však nejsou již 

i.ik akci ta o sirkách. 




OŠKLIVÉ KACHŇATKO 




NA VENKOVE BYLO 1ŘEKKASNE! 
2* 




Na venkově bylo překrásné! 
Bylo léto, žito bylo žluté 
a oves zelený, na lukách dole bylo 
seno do kup srovnáno a tam pro- 
cházel se čáp na dlouhých, čer- 
vených nohách, klektal po egyptsku, nebo této řeči se byl od své matky 
naučil. Velké lesy táhly se kolem polí a luk a v nich ležela hluboká jezera. 
O, bvlo překrásné na venkově! 

V plné záři sluneční stál starý panský dvůr obklopen hlubokými prů- 
plavy a od jeho zdí až dolů k vodě viselv zelené úponkovité keře, tak vysoké, 
že pod největšími z jich listů malé děti mohlv vzpřímené státi. Bylo zde vše 
tak divoké, jako v nejhlubším lese. A tu vám seděla jediná kachna v hnízdě 
svém na vejcích; ale byla již trochu mrzutá, že to tak dlouho trvalo, než 
se mláďata vvlíhla, a zřídka kdy někdo k ní přišel na návštěvu. Druhé 
kachnv prohánélv se raději kolem po průplavech, než by S ní seděly pod 
keřem a s ní hovořil v. 






XCHŇÁTKO 



né pukalo jedno vejce po druhém. Pip! pip! zaznělo to, všeck) 

i vystrkoval} hlavičkv. kap' Rap! volala stará kachna, a tu 

pospíchala mláďata ze vjech sil ;i rozhlížela se zpod velikých 

-. <-k\ strany. Matka je nechala rozhlížeti se, nebo zelená barva 

irá pro oči. 

Vh, jak \ r!ik\ je svét! pravila kachňátka. Teď ovšem měla mnohem 
místa než kdvž ležela tam ve vejcích. 

\\ si myslíte, tohle že je čety svět? pravila matka. () nikoli, 
kláda si laleko na druhé straně zahrady, ano až k plotu Farářovu, 

tam jsem ovsem ještě mkdv neb via! Nu, je vám všem tady dobře? 
dodala a vstala. Ale ne, nejste ještě všecky, největší vejce leží posud zde. 

lak dlouho to bude 
trvat ještě? Ted 
toho mám věru 

dost' A na to si 
zase usedla. 

Nu, jak se 
daří ? ptala so jiná 

stáni kachna, která 
ji navštívila. 

S tím je- 
dním trvá to příliš 
dlouho, odpově- 
děla stáni, neuka- 
zuje se ještě žádná 
dirka, ale podívej se 

len na ty druhé! To jsou věru nejlíbeznější kačátka, jež jsem kdy viděla. 

CeW Otec! Ten lotr ani jednou mne nenavštíví. 

Ukaž, podívám se na to vejce, které nechce puknout, odpověděla 

stará. ( ). to je podložení'' Můžeš na to jed vzíti! Byla jsem také jednou 
tak napálena a měla jsem pěknou potíž s mláďaty, bála se ti vody. Ne- 
mohla jsem je tam ani dostat, ač jsem se namáhala, jak jsem mohla. Nic 
naplať Ukaž, ať se na to vejce podívám! Ovšem, /«■ je podložené. Nech 
i< j«n ležet a uč raději své děti plovat. 

Chviličku ještě na tom zůstanu sedět, odpověděla kachna, kdvž 
j» m seděla již tak dlouho, na chvilce nesejde. 

Jak se ti líbí. odpověděla stará kachna a poroučela -, na to. 
Konečné puklo velké to vejce. Pip! Pip! zvolalo mládě a lezlo 
ven. Ilvlo velmi veliké a nápadné ošklivé, snu;, kachna je pozorovala. To 
je hrozně veliké kachně, pravila, žádné z ostatních takhle nevypadá. Bylo 




OŠKLIVÉ KACHNÁTKO 15 

by to snad přece j< n kuře? Nu, uvidíme brzv. Do vody musí, i kdybvch 
je tam sama měla sraziti. 

Druhého < lne bylo překrásné počasí. Slunce zářilo jasně na zelené 
keře. Kačena objevila se se všemi mláďat) na průplavu. Plesk! a byla ve 
vodě. Dli, illi, illi, křičela a jedno kachně se svalilo za druhým za ní. 
Voda se nad nimi srazila, ale ihned znovu se vynořily a plavaly p\ sně dál. 
Nožičky jich hýbal) sé samy od sebe a všeckv bylv veselé a čtveračilv ve 
vodě; i to ošklivé šedivé mládě plavalo spolu. 

Ne, to není jistě kuře, pravila stará kachna, stačí se jen podí- 
vati, jak nožiček užívá a zpříma se drží. Xe, je to moje vlastní dítě. A je 
docela hezké, když si je podrobně prohlédneme. Dli, dli, dli, pojďte se 
mnou, uvedu vás do světa a představím v kachním dvoře. Ale držte se 
hezky blízko u mne, aby vás nikdo neušlá])', a zvlášť před kočkou mějte se 
na pozoru. 

Tak přišiv do kachního dvora. Tam lni strašlivý hlomoz, nebo bvlv 
tam tlvé rodiny, které- se praly o hlavu úhoří, kterou konečně kočka jim 
uchvátila. 

Hleďte, tak to chodí na světě! pravila kachní máma a brousila si 
zobák, byla bv úhoří hlavu sama ráda ulovila. 

Teď užívejte noh, hleďte, ať si pospíšíte a skloňte krk před tamhle 
tou starou kachnou. Ta je zde ze všech nejvznešenější. V jejích žilách valí 
se španělská krev, proto je tak tlustá a nemotorná, jak vidíte, má červem' 
klůcek na noze, to je něco zvlášť pěkného, je to nejvyšší vyznamenání, 
jakého se muže kachně dostat. Znamená to, že by ji neradi ztratili a že ji 
má zvíře i člověk ihned poznati. Kolíbejte se, pospěšte a nestavte nohy 
(1m vnitř! hobře vychované kachně staví nohy ven zrovna jako otec a matka. 
Takhle! A teď skloňte krkv a zakejhejte! 

To udělala kachňata; ale druhé kachnv kolem dívaly se na ně a 
pravily: Vida, vida, ted tu máme míti i tuto čeládku! jakoby nás před 
tím již dost zde nebylo! Fi, jak to jedno kachně vypadá! Toho mezi sebou 
nestrpíme! A v ráz letěla jedna kachna k němu a zobla je do šíje. 

Nechtě je na pokoji! pravila matka. Nikomu neublíží. Inu, 

ale je tak velké a podivné, odpověděla kachna, která je zobla, a proto 
musí býti pozobáno. 

.Máte hezké dětičky, matko, pravila stará kachna s klackem kolem 
nohv. [sou všeckv dost hezké, až na to jedno, které se nepovedlo. Chtěla 
bych, abyste je mohla ještě jednou vvlíhnouti. 

To nejde, Vaše milosti, pravila kachní máma. Není ovšem hezké, 
ale má dobré srdce a plave tak 'dobře jako tv druhé-, ba skoro ještě lépe. 
Myslím, že časem vroste do pravé míry. Leželo jen tuze dlouho ve vejci 
a nedostalo proto pravé postav v. 



•V/ IVĚ KA( HNATK 

tom je poškubla na krku a uhladila jeho prachové peří. Však 

pokračovala, a tu to tak nevadí. Mvslím, že bude zvlášť 

protliu 

istatni vaše děti jsou dost čiperné, pravila stará kachna, dělejte 

>\str byla doma! obrátila se na kachňata, a najdete-li úhoří 

hlavu, můžete mi ji přinésti. 

A lak byla doma v kachním dvoře. 

Ale ubohé kachně, které naposled z vejce vylezlo a tak ošklivé bylo, 
bylo kousáno, škubáno a od kachen jako od slepic taháno, Je příliš veliké, 
fikaly jednohlasně. A krocan, který přišel na svěl s ostruhami a proto se 
domýšlel, že je císařem, nadmul se jako koráb s plnými plachtami, po- 
ipil zrovna na kachně, začal se durdit, až měl hlavu celou rudou jak 
oheň. Ošklivé kachně nevědělo, kde stát a kam se vrtnout; bylo velice za- 
rmoucené, že bylo tak ošklivé a že se mu celý kachní dvůr vysmíval. Tak 
do první <.\t-n a čím dál bylo to horší. (Jbohé kachně bylo ode všech 
honěno, i jeho sestr) byly nezpůsobný na ně a říkaly: kdvln tě jen kočka 
(dněla lapit, ty ošklivče! 

Ha i matka povzdechla často: Kdybys raději bylo hodně daleko 1 
Kachny je kousaly, slepice zobák} na ně dotíraly a služka, která drůbež 
krmila, odkopla je. 

Tu odběhlo a přeletělo plot, zkad ptáci polekáni z keřů se rozletěli. 
Ach, tím je rovněž vinna moje ošklivost, myslilo kachně, stisklo 
"ěi, ale utíkalo dále. A tak přišlo až k velkému močálu, kde divoké kachny 
bydlily. Zde proleželo celou noc, nebo bvlo velmi unavené a zarmoucené. 
K ránu vylétly kachny a objevily nového soudruha. Jaký pak jsi 
krajan"- ptal) se, a kachně se točilo a pozdravovalo na všecky strany, jak 
jen umělo. 

Ale ty's děsně ošklivé! pravily divoké kachny. Ale to je nám 
jedno, jen když se do naší rodiny nepřiženíš. 

Ale ubohé- kachně na ženění ani nepomyslilo. Bylo docela spokojené, 
jen když dostalo dovolení, ze smělo ležeti v sítí a píti z močálu. 

Tak tu leželo již po dva dny, když dvě divoké husy, vlastně houseři 
sem přišly. Nevylezly tak dávno z vejce a proto byly trochu prostořeké. 
Slyš, pane kollegO, t\'s tak ošklivý, že právě proto se nám líbíš. 
Chcež s, přidružiti k nám a státi se tažným ptákem? Zde docela blízko 
na jiném jezeře bydlí několik roztomilých divokých husiček, sánu' to slečinky, 
které rozkošné .rap, rap, rap* říkati umějí. Tam můžeš snadno k štěstí 
přijíti i při s\é ohyzdnosti. 

Pif, pal'! zaprásklo to náhle a oba houseři padli mrtví do rákosí 
a voda se kolem červeně zbarvila. 



OŠKLIVĚ KACHŇÁTKO 



19 



»Pif, paf!« zaprásklo to opět, a celé roje divokých hus vyletěly 
z rákosí. A opět a opět to zaprásklo. Bvla veliká honba, myslivci oblehli 
celv močál, ano někteří seděli nahoře v korunách stromů, které se daleko 
nad rákosí vypínaly. Modrý kouř prachu táhl jako oblaka přes tmavé stromy 
a dále přes močál. Pak přišli lovečtí psi. Plesk! plesk! znělo to v rákosí. 
Sítí a rákos naklánělv se na obě stran.} . Jaké to bvlo leknutí pro ubohé 
kachňátko ! 

Otáčelo hlavou, abv ji skrylo pod křídla; ale v témž okamžiku stál 
strašně veliký pes před ním; jazyk 
visel mu daleko z chřtánu a jeho oči 
svítily děsně. Dotkl se kachnátka 
tlamou, ukázal, jak bílé zuby má, 
a plesk! plesk! — vrátil se opět, 
aniž bv je bvl chytil. 

» Zaplať Pánbůh! vzdychlo • 
kachně, jsem tak ošklivé, že mne 
ani pes nechce zvednouti. « 

A tak leželo docela tiše, 
co brok v rákosím svištěly a rána 
za ranou padala. Teprve pozdě 
kolem vše utichlo, ale ani tenkrát 
neodvážilo se ubohé kachně po- 
vstati. Čekalo ještě několik hodin, 
než se rozhlédlo a pak pospíchalo, 
jak mohlo, z močálu pryč. Běželo 
přes louky a pole v takové bouři, 
že sotva mohlo dostati se ku 
předu. 

K večeru stihlo chudičkou chatrč selskou, která byla tak na spadnutí, 
že ani sama nevěděla, na kterou stranu se má sřítiti, a proto zůstala státi. 
Ale teď burácela bouře kolem kachněte, že si musilo sednouti, aby mohlo 
bouři čeliti, a bylo to ještě hůře. Tu si všimlo kachně, že byly dvéře 
jedním křídlem vvpáčené a tak na křivo visely, že právě otvorem mohlo 
proklouznouti do ji ZDV ) a to také učinilo. 

Zde bvdlila stará žena se svou kočkou a slepicí. Kočka, které říkali 

synáček , uměla zkřiviti hřbet a přísti, ano uměla i jiskrami sršeti, když 

bvla potmě proti srsti pohlazena. Slepice měla nízké nohy a říkali jí proto 

»chromonožka . Kladla pilně vejce. Paní měla zvířata ráda jako vlastní děti. 

Hned z rána druhého dne spozorováno cizí kachňátko. Koěka začala 
přísti a slepice kdákati. 




íKLIVĚ kachňátko 

ena a ohledla se. Jelikož však dobře neviděla, 

kachně za tučnou kachnu, která zabloudila. I" jest vzácná 

avila. Nyni mohu dostati kachní vejce, není-li to kačer, což 

mus 

A tak vzato kachňátko na tři neděle na zkoušku. AJe vejce nepřišly. 

|inak byla zde k«>čka panem v domě a slepice paní. Obě říkal) stále My 

neboť si myslily, že ony jsou jednou polovinou a rozhodně tou 

Kachněti se ovšem tu i tam zdálo, že muže o tom býti také jiný 

>r, ale toho slepice netrpěla. 

Umíš klásti vejce? ptala se 

Ne! 

Pak drž také hubu! 
A kočka pravila: Tmíš zkřiviti hřbet? Umíš přísti? Umíš jiskrami 
ti? 

Ne! 

Pak nesmíš též míti vlastní mínění, když rozumní lidé mluví. 
Kachně sedělo v koutě a bylo v špatném rozmaru. Mimovolně 
myslilo na volny" vzduch a sluneční záři, a tu je přepadla tak zvláštní chuť, 
plavati ve vodě, že to již déle zamlčeti nemohlo, nýbrž se slepicí o tom 
hovořilo. 

( '" tě napadá? pravila tato. Nemáš co dělat a tak připadáš na 
takové vrtochy. Bud klad vejce, nebo před, a jisté tě to přejde. 

Ale je to tak skvostně' plovati na vodě, pravilo kachně, skvostné 
je to, potápěti se a nechat si vodu srážeti se nad hlavou!* 

Zajisté, to musí býti veliké potěšení! pravila slepice posměšně. 
Což pak jsi se zbláznila? Zeptej se přec kočky; ta je nejmoudřejší bytost, 
již znám, je-lijí to tak příjemné plavati nebo potápěti se ve vodě! O sobě 
ani nemluvím, ale zeptej se našeho panstva, staré paní, která je nejmoudň j-í 
na celém světě. Myslíš, že b\ měla potěšení plavati nebo si nechat vodu 
srážeti si- nad hlavou? 

»Vy mi nerozumíte, pravilo kachně. 

Když my ti nerozumíme, kdo ti má pak rozuměti? Přece nebudeš 
chtíti být moudřejší než kočka a paní, o sobě ani nemluvíme. Nebuď roz- 
mazleně děcko, nýbrž děkuj raději Tvůrci za vše dobré, co ti zde bylo 
prokázáno. Což nebykťs přijata do teplé jizby a do rodinného kruhu, kile 
-i můžeš něčemu přiučiti? Ale ty jsi žvanil a není to žádnou radostí s tebou 
obcovati. Můžeš mi věřiti, neb to dobře myslím s tebou. Haním tě otevřeně 
a dle toho lze poznati své skutečné přátely. Jen se hezky přičiň, abys 
uměla vejce klásti nebo přísti neb jiskrami sršeti. 

Myslím, že si- mi chce do širého světa, pravilo kachně. Ano, to 
jen udělej! odpověděla slepí 



OŠKLIVÉ KACHŇÁTKO 



21 



Na to kachně odešlo. Plavalo po vodě a potápělo se, ale všecka 
zvířata je pro jeho ošklivost přehlížela. 

Tak přišel podzimek, listy v lese sežloutlv a zhnědlv, bouř je od- 
nášela a vířila v nich, zimy valně přibývalo. Těžká mračna visela na nebi 
a na plotě seděl havran, který křičel: Krá! krá!« a »Au!« samou zimou. 
Ano, záblo již při pouhém na to pomyšlení. Ubohému kachněti nevedlo se 
opravdu dobře. 

Jednou večer - - slunce zrovna divukrásně zapadlo - - vyletěl z šera 
zástup velkých nádherných ptáků, jakých kachně nikdy nevidělo. Bvli ohnivě 
bílí a měli dlouhé táhlé krkv:bvli to čápi. Vyráželi podivný zvuk, vznášeli 
nádherná velká křídla a odlétali 
ze studenvch krajů prvč do te- 
plých zemí, na širé moře. Vzlétali 
tak vysoko, tak vvsoko, že oškli- 
vému kachněti při tom bylo po- 
divno okolo srdce. Jako kolo to- 
čilo se ve vodě, natahovalo krk 
po nich a vyráželo tak zvláštní 
křik, že se samo před sebou po- 
řádně bálo. Nemohlo ty nádherné, 
velké ptákv zapomenouti a kdvž 
jich více dohlédnouti nemohlo, 
ponořilo se až ke dnu hluboko a 
když zase vyšlo na povrch, bvlo 
celé zmatené a vzrušené. Nevě- 
dělo ovšem, jak těm ptákům ří- 
kají, ani kam táhnou, ale zamilo- 
valo se do nich jako nikdv před 
tím. Ale při tom necítilo závist, jakby mu mohlo též napadnouti, přáti si 
takové krásy! Bylo by již rádo bývalo, kdyby je kachny mezi sebou vy- 
trpěly — to ubohé, ošklivé zvíře! 

Byla tuhá, studená zima. Kachně musilo neúnavně plavati v rybníce> 
aby nezmrzlo. Ale každé noci byla díra, kde plavalo, menší a menší. Byla 
taková zima, že ledová kůra praskala a skřípěla, a kachně musilo stále 
nohami pohybovati, aby se díra docela neuzavřela. Konečně bylo již una- 
veno úplně, leželo tu tiše, až zamrzlo v ledu. Druhého dne šel sedlák okolo 
a ten spozoroval ubohé zvíře. Přistoupil blíž a rozbil led svým dřevákem, 
vytáhl kachně a odnesl je své ženě. Tam přišlo opět k sobě. 

Děti chtěly si s ním hráti. Ale kachně myslilo, že mu chtějí ublížit, 
a vjelo v úzkosti zrovna do mísy s mlékem, až toto kolem po světnici 
stříkalo. Paní zděšením rukama lomila, a kachně vlétlo nejdřív do másnice, 







OŠKLIVÉ KACHŇATKO 



i,1 do sudu s moukou, a opět do výšky. O běda, jak vypadalo! Paní 

a tloukla po něm kleštěmi od kamen, děti se svalily při tom na 

hromadu a sn a hlomozily. Na štěstí byl) dvéře otevřené, a tak se 

nic 1 nu- skrze keře do ěerstvě napadlého sněhu zachrániti, a tam 

i na smrt vysílené. 

Bylo 1>\ však příliš smutné, vypisovati všecku bídu a nouzi, již 

musilo kachně v tuhé zimě vytrpěti. -Leželo \ bahně mezi sítím, když 

o opět slunce svitu, skřivánci zpívat, když bylo jaro. Tu mohlo náhle 

křidla rozpjatí. Silněji zašuměla než dřív a mocně jo unášela odtud. A nežli 

--i kachně dohir uvědomilo, jak mu bylo, ocitlo se ve veliké zahradě, kde 

jabloně byly v plném květu, kdo bezově- koře voněly a dlouhé zelené 

\et\e nad tekoucí potůčky a průplavy rozkládaly. < >, jak tu bylo krásně 

v jarní svěžesti! A zrovna proti němu pluly z houšti tři velké, krásné 

labutě. Šuměl) křídl) a lehce a půvabně nesly se po vodě. Kachně poznalo 

krásná ta zvířata a bylo uchváceno zvláštní truchlivostí. 

i Mletím k nim, k těmto královským ptákům! Oni mne ovšem ukouší 
k smrti, jelikož já, tak ošklivě zvíře, odvažuji se k nim se přiblížiti. Ale buďsi! 
Lépe abych bvlo.od nich usmrceno než od kachen škubáno, od slepic štípáno, 




od služkv strkáno a musilo trpěti nedostatek v zimě' Na to slétlo na vodu 
a plulo vstříc těmto nádherným ptákům. Sotva tito kachně uzřeli, vyřítili 
po něm si- zčepejřenými perutěmi. 

\u, zabte mne' pravilo ubohé zvíře, sehylilo hlavu na zrcadlo 
vodní a očekávalo smrt ale co tu spatřilo v ěi-té vodě? Vidělo pod 
sebou vlastní svůj obraz, ale nebyl to již nemotorný, černý, ošklivý" pták, 
byla to labuť sama. 



OŠKLIVÉ KACHŇÁTKÓ 



25 



Nevadí, naroditi se mezi kachnami na dvoře, jen když se leželo ve 
vejci labutím. 

Nyní cítilo se dokonale šťastným za všecku tu nouzi a tíseň, jež 
posud vytrpělo. Nyní dovedlo teprve oceniti plně své štěstí a nádheru ode- 
všad mu kynoucí. A velké labutě pluly kolem a hladily je zobáky. 

Teď přišlo několik malých dětí do zahradv. Házely chléb a zrní do 
vody a nejmladší křičelo: --Tady jest nová labuť!« A ostatní děti spolu za- 
jásaly: »Ano, nová labuť!« Tleskaly, tančily kolem a zavolaly otce i matku- 
Házely chléb a koláče do vody a všecky říkaly: »Ta nová je nejkrásnější, tak 
mladá a tak majestátní! A staré labutě se před ní uklánělv. 

Tu se mladá labuť velice styděla a ukryla hlavu pod křídla. Bylo jí 
tak divně okolo srdce, nevěděla, jak; byla tuze šťastná, ale nijak pyšná, 
nebo dobré srdce se nestane nikdy zpupným. Vzpomínala na to, jak bývala 
vysmívána a tupena, a jak teď všichni říkají, že je nejkrásnější ze všech 
krásných ptáků! Bezové keře ukláněly své haluze k ní do vody a slunce 
svítilo teple a krásně. Tu zčepejřila peří, vzpjala štíhlý krk a zajásala z plného 
srdce: O takovém štěstí se mně ani sníti nemohlo, když jsem byla ošklivým 
kachnětem ! 



K 




O HLOUPÉM HONZOVI 




HLUBOKO V STŘEDU RISE LEŽEL STARÝ 
PANSKÝ DVOREC . . . 

4* 




Hluboko ve středu říše ležel starý panský dvorec a tam žil statkář, 
který měl dva syny, kteří byli tak chytří a vtipní, že polovičky dosti 
by bvlo. Tito chtěli se ucházeti o dceru krále, nebo dala oznámiti, že vezme 
si toho za muže, s kterým se nejlépe pobaví. Celý týden připravovali se 
ti dva na námluvy. To byla nejdelší lhůta k tomu jim dovolená. Ale byla 
též právě dostatečnou, neboť měli pěkné předběžné vzdělání, což je vždy 
věc velice užitečná. Jeden uměl celý latinský slovník jakož i tři ročníky 
»Denního listu z paměti, a to z předu i ze zadu. Drahý byl seznámen 
se všemi paragrafy zákona, a se vším, co má věděti každý cechmistr. Tím 
způsobem doufal, že se dovede baviti o všech záležitostech státních, a mimo 
to uměl též šle vyšívati ; bvltě věru hodně obratný a čiperný. 

»Já dostanu dceru královskou ! < říkali oba a otec dal každému z nich 
nádherného koně. Ten, který uměl slovník a noviny z paměti, dostal vraníka, 
znalec zákonů, kterv nad to uměl též vyšívati, bělouše, a k tomu namazali 
si oba ještě koutkv úst rvbím tukem, aby je měli pružnější. Čeleď všecka 
stála ve dvoře dole, aby viděla, jak na koně budou vstoupati. V posledním 
mžiku objevil se třetí bratr, nebo byli tři, ale toho nikdo nepočítal, jelikož 
nebyl učený jako ti dva druzí, a každý mu krátce říkal: Hloupý Honza«- 
»Kam pak? ptal se, » vždyť máte nejlepší sváteční šaty.« — »Ke 
dvoru, chceme se baviti s dcerou krále a vzíti si ji za ženu. Což jsi neslyšel, 
co se po celé zemi prohlašovalo- A vyprávěli mu o tom. 






O /// WZ0V1 



lal Honza, i<> musím též jíti tam! Ale bratři se mu 
li. 

mi koně, pravil Honza, mám velikou chuf se oženiti, 
me --i mne! Nevezme-li si mne, vezmu si ji pi- 
ják pravil otec, tobě nedám koně. Neumíš ani mluviti, 
tu bratři, to jsou pravá pážata! 

Nedostanu-li koně, pravil Honza, vezmu si kozla; ten patří mně 
esi mm- také. Děl a sedl na kozla, stiskl mu boky ostruhami a od- 
šilnicí. llop; huní! Jak ujížděl! Již jedu! křiče! Honza a začal zpívat, 
o daleko široko rozléhalo. 

Ale bratři tiše jeli dále, nepromluvili ani slova, neboť musili si všecky 
t\ dobré nápady, jež přednésti chtěli, dobře rozvážiti. 




Haló! Haló! Hoj! tu jsem! Podívejte se přece, co jsem našel na 
silnici! S těmi slovy ukázal hloupý Honza svým bratřím mrtvou vránu, 
již našel. 

Hlupáku, pravili, co chceš s tím počíti? 

Dám ji královské dceři! 

To jen udělej' pravili a v smíchu jeli dále. 

Haló! Haló! Hoj! |iž jsem tady! Koukejte, co jsem našel, to ne- 
najdete každého dne na silnici' 

Bratři se opět zastavili, aby se podívali, co to jest. 

Hlupáku, pravili znovu, to jest Mary divvák, jemuž ke všemu 
Sek schází, chce- i ten dáti dceři královské?* 

To se rozumí, pravil Honza. A bratři se smáli a jeli dále hodný 
kib napřed. 

Haló! Haló' Hoj! Tady jsem zase! křičel Honza, »je to čím dal 
tím veselejší, ale haló hoj, tohle je něco vzácného! 



O HLOUPÉM HONZOVI 

Co pak jsi to zas naišel ? ptali se bratři. 

»0! pravil hloupý Honza, nestojí to ani za řeč, ale dcera královská 
bude mít radost' 

■Fi! pravili bratři, vždyť je to pouhé bláto z příkopu u silnic 
»Ovšem, pravil Honza, a k tomu nejjemnějšího druhu, že je nelze ani 
v ruce udržeti.- A naplnil si tím kapsu. Nyní pustili se bratři do prudkého 
cvalu, tak že byli o hodinu dříve před branou města než hloupý Honza. 
Ale zde byli všichni nápadníci označeni číslem a postaveni do řady a šiku 
a tak těsně, že se pohnouti nemohli, a to bylo tuze dobře, nebo by se 
byli ještě poprali a potloukli, ale takhle musil státi pěkně jeden za druhvm. 
Všichni obyvatelé země a sídelního města shlukli se kolem zámku 
těsně až k oknům, aby viděli, jak dcera královská ženichv uvítá. Ale sotva 
některv do síně vstoupil, ztratil svou vvmluvnost a byl konec. 

Nestojí za nic! pravila dcera královská, prvč s ním! Konečně 
přišla řada na toho z bratrů, kterv uměl celv slovník z paměti. Ale ten ne- 
ví děl teď ani slova, zapomněl všecko, co stál venku v řadě a šiku: k tomu 
praskala podlaha a strop byl jeden kus zrcadlového skla, že viděl sama 
sebe, jak si na hlavě stojí; u každého okna stáli k tomu tři písaři a jeden 
městský radní, kteří všecko, co se hovořilo, ihned zapisovali, abv to hned 
přišlo do novin a mohlo na každém rohu za groš býti prodáváno. Bvlo to 
hrozné a k tomu bylo ještě v kachlových kamnech tolik zatopeno, že byla 
celá žhavá. 

»Zde je hrozné vedro! začal ženich. 

Ovšem, pravila dcera královská, nebo můj otec peče dnes mladé 
kohoutv. 

Tu máš! Tu stál jako špalek, neboť na takovou odpověď nebyl při- 
praven; nedostal ze sebe ani slova, ač byl by rád řekl něco hodně vtip- 
ného. Tu máš! 

Nestojí za nic! pravila královská dcera, prvč s ním! A tak musil 
jíti, jak přišel. Nyní přišel druhý bratr na řadu. 

Zde je strašné vedro! zvolal. 

Ovšem, pečeme dnes mladé kohoutv! odpověděla dcera královská. 

Co to — co tor pravil a všichni písaři psali. >>Co toř 

Nestojí za nic! pravila dcera královská, prvč sním! Nyní přišla 
řada na Hloupého Honzu. Vjel na svém kozlu zrovna do sálu. 

Zde je zatracené horko! pravil. 
»Ovšem, pravila dcera královská, vždyť peču dnes mladé kohoutv. 
»To je mi docela vhod r pravil Honza, tu si mohu také dát svou 
vránu upéci. 

To vám mohu k vůli udělati, pravila dcera královská. Ale máte-li 
pak něco, v čem ji můžete upéci, nemámť ani hrnce ani pánve. 






O ///.Ol 77:.)/ /JO W.Ol' I 



■ > nouzi nemám, zvolal Hloupý Honza vesele. Já mám 
hyňské! Při tom vytáhl starý dřevák a vložil do něho vránu. 
»vna na večeři, pravila dcera královská, ale kile 
máčku k tomu? 

l'u mám \ kapse, pravil Honza, mám ji tolik, že mohu jí 
i plýtvati! Při tom vysypal bahno z kapsy. 

lo se mi líl>i, pravila dcera královská, ty umíš odpovídat a mluvit, 

-i ir vezmu za chotě. Ale víš-li též, že každí' slovo, co tu mluvíme, 
přijde zítra do novin!- Hleď, u každého okna stoji tři písaři a jeden starý 
městsky radní a ten je nejhorší, nebo nedoslýchá. Ale to řekla jen proto, 
abj mu strachu nahnala Tu se všichni písaři dali do smíchu a rozlili 
inkoust na podlahu. 

1" jsou ti páni tam naproti"- pravil Hloupý Honza. To musím 
panu městskému radnímu dát, co mám nejlepšího, při tom obrátil svou 
kapsu a střikl mu všecko bláto do obličeje. 

\<> jsi si dobře pomohl, pravila dcera královská, tohle bych já 
nedovedla. Ale já se tomu ještě přiučím. 

A tak se stal Hloupý Honza králem, dostal královnu a korunu a seděl 
na trůně, a to všecko máme z novin obecních starších — na něž není ovšem 
vždy dobrého spolehnutí. 




BLUDIČKY JSOU V MĚSTÉ 




BYL JEDNOU JEDEN MUŽ, KTERÝ VŽDY 
VĚDĚI. MNOHO NOVÝCH POHÁHEK. 




Byl jednou jeden muž, který vždy věděl mnoho nových pohádek; ale 
potom najednou nevěděl žádné, říkal, že mu došly; že pohádka, která 
se vždy sama k němu dostavila, již na dvéře jeho nezaklepá. Ale proč ne- 
přicházely již? Muž ovšem po celý rok a den na pohádku nepomyslil a 
neřekl, že přijde a zaklepá, ale ono jí tu také nebylo, nebo venku byla 
vojna a doma byly starosti a nouze, jak je válka s sebou přinášívá. 

Čáp a vlaštovka se vraceli z dlouhých svých cest; nepomýšleli na 
žádné nebezpečí; ale když přišli, byla všecka hnízda spálena. Domy lidí byly 
také spáleny; ploty zničeny, většinou i docela zmizely; koně nepřítele skákali 
přes staré hroby; byly to zlé, smutné časy; ale i ty měly konec. 

»A teď jsou u konce, říkalo se. Ale pohádka pořád ještě nezakle- 
pala u muže a nedávala ničeho o sobě věděti. 

»Jistě zemřela nebo přišla v zmar jako mnoho jiného, říkal muž. 

A když přešel tak celý rok, roztoužil se vroucně po pohádce. 

»Ó, kdyby jen zase přišla a u mne zaklepala! A rozpomínal se na 
rozmanité postavy, v kterých k němu chodívala; brzy mladá a krásná jako 
jaro, rozmilé děvčátko s mařinkovým věncem ve vlasech a s bukovou haluzí 
v ruce, jehož oči jak hluboká lesní jezera v slunci svítily; brzy otevřela 
svou skřínku a nechala z ní poletovati hedvábné stuhy s verši a nápisy. 
které staré, milé upomínky vyvolávaly; ale nejkrásnější bylo to přece, když 
přišla v podobě staré matičky se stříbrobílým vlasem a velkýma, modra- 
výma očima; ta uměla tak pěkně o nejstarších časech vypravovati, kdy ještě 
dávno princeznv neptedly na zlatých kolovratech, nýbrž kdy ještě draci a 



BLUDIČKY 7S0U V MĚS TĚ 

iku se povalovali a číhali. Tu vyprávěla tak živě, až se 

S( tmělo a podlaha se zdála býti lidskou krví do tmavo- 

, zbarvena. Bylo tu hrůzno na poslech a bylo teskno a úzko při tom 

a |, o bylo tak divukrásné a útulné; nebo bylo tomu již. velmi dávno, 

-. .-kii přihodilo, 
Kdyb) přece jednou chtěla U mne zaklepat' pravil muž a díval se 
upřeně ke dveřím, až mu samotnému černé tečky před očima tančily a 
on černé skvrny viděl na podlaze. Nevěděl, byla-li to krev, čili smuteční 
oj z minulých, chmurných dnů, 

A když tak seděl, napadla ho myšlénka, zdali se snad pohádka někam 
neschovala, zrovna jako ona princezna v skutečné stan'' pohádce, která se 
jen dlouho hledati nechala. Ano, kdyby ji jen naŠel, jisté by zazářila v novém 
lesku a ještě krásnější než kdy před lim' 

Kdož ví! Snad se ukryla v onom pohozeném stéble, visícím na po- 
kraji studny. Pozorné, jen pozorně! Snad leží někde \ uschlé květině v jedné 
z těch velkých knih tamhle na polici. 

Muž šel tam a otevřel jednu z nejnovějších učebnic, ale tam nebylo 
žádné květiny. Jednala o Holgeru Danske, starém báchorkovitém kmetu, a 
tam bylo psáno, že ta celá událost jest pouhý výmysl, jejž sepsal jakýsi 
mnich francouzský. To celé jest prý román, který později teprv do dánštiny 
byl přeložen a pak vytisknut. Holger Danske ani neexistoval a nemůže 
tedy opět přijíti, jak se vždy zpívalo a tak rádo věřívalo. Je to s ním zrovna 
jako s Vilémem Tellem; všecko to je pouze pověst, na niž nelze spoléhati; 
ano, tak to bvlo napsáno v té velmi učené knize. 

Nu, proto přece budu věřiti vždy jen to, co budu drtiti, pravil 
muž. New růstá jitrocel, kam lidská noha nešlápla, praví přísloví. 

Zavřel knihu, postavil ji Opět, kde stála, a přistoupil ku kvetoucím 
kořenáčům na okně. Snad se schovala pohádka do červeného tulipánu se 
zlatožlutým okrajem, či snad do svěží růže tam, nebo do tmavorudé ka- 
melie! Sluneční svit hrál po listech, ale pohádky tu nebylo. 

Květinv, které- tu v smutné době vojny stály, byly někd) mnohem 
krásnější, ale byly všecky pořezány a do věnců svázány; tyto byly zase na 
rakve položeny a roztaženými prapory přikryty. Snad byla též pohádka 
s rakvemi pochována' () nikoli! O tom by přece květiny věděly a rakve 
by se o tom dověděly, země by se toho dověděla, každá malá trávka, která 
klíčila, byla bv to vypravovala. Pohádka nikdy neumře. 

A snad byla již zde a zaklepala, ale kdo měl tenkrát pro ni smysl 
a sluch? Chmurné, téžkonnslné ano hněvně viděli lidé sluneční záři se opét 
zjara probouzeti, naslouchali tak ptačímu štěbetu, všímali si čerstvé tak zelené 
Ano i stan' svěží písně národní zmlkly a tak byly pochovány s mnohým, 



BLUDIČKY JSOU V MĚSTĚ 30 

co srdcím drahé bývalo. Tu ovšem mohla pohádka zaklepati, ale nikdo jí 
neslyšel a neuvítal, a tak opět odešla pryč. 

»Půjdu a budu ji hledat! pravil muž. 

»Vzhůru do kraje, do lesa, na širý břeh mořsky 1 

Tam v dáli jest starý pansky dvůr s červenými zdmi, zubatým štítem 
a s vlajícím praporem na věži. Slavík zpívá mezi jemně vroubkovanými 
listy buků dívaje se na kvetoucí jabloně a zdá se mu, že jsou to samé růže 
na větvích. Zde jsou včely v pilné práci na letním slunci a bzučíce oblétají 
svou královnu. Podzimní bouře mohla by o divoké honbě v lesích a o lidských 
rodech, které všecky zahynul)-, vyprávěti. O vánocích zaznívá sem zpěv di- 
vokých labutí z protějších vod, mezitím co v starém domě při krbu jsou 
lidé naladěni poslouchati staré písně a pohádky. 

V nejstarší části zahrady, kam velká kaštanová alej procházeče svým 
pološerem láká, bloudil muž, který pohádku hledal. Zde mu kdysi pošeptal 
vítr pohádku O Yaldemaru Daae a jeho dcerách . Dryada stromu, která 
sama byla pohádkou, vyprávěla mu zde Poslední sen starého dubu . Za 
časů babičky byly zde přistřihané keře, ale teď bujelo jen býlí a kopřivy 
mezi pokácenými troskami starých kamenných figur. Mech rostl jim v očích, 
ale přes to viděly tak dobře jako před tím. Pouze muž, který pohádku 
hledal, neviděl již tak dobře jako dřív a nemohl jí najít. Kde jen byla? 

Nad starými stromy odlétaly v zástupech vrány a křičely: Odsud! 
Odsud! 

I vyšel ze zahradv přes příkop do olšového lesíka. Tam stál malý, 
šestihrannv domek s dvorkem pro drůbež. V středu jizby seděla stará žena, 
která měla drůbež na starosti a která věděla o každém sneseném vejci a 
o každém vvlíhlém kuřeti. Ale ona nebyla pohádkou, již muž hledal, to 
mohla dokázati svým křesťanskvm rodným i očkovacím listem, které měla 
v truhlici uložené. 

Těsně za domem ční pahorek porostlv hlohem a čilimníkem. Tam 
stojí starv náhrobní kámen, kterv před mnohvmi lety z hřbitova venkov- 
ského města sem se dostal. Je to pomník bodrého městského radního, na 
němž jeho choť i jeho pět dcer s rukama sepjatvma a s tuhvmi límci kol 
krků kolem radního v kameně jsou vvtesánv. Kdvž jsi se na náhrobek dlouho 
díval, zdálo se, jakoby kámen něco ze starvch časů chtěl vypravovati; aspoň 
se tak jevilo muži pohádku hledajícímu. Kdvž sem onoho dne opět přišel, 
viděl na čele v kámen vvtesaného radního seděti živého motvle; tento třepal 
křídly, poletoval krátký kus dál a posadil se opět těsně blíž pomníku, jakoby 
chtěl ukazovati, co tam roste. Rostl tam čtyřlistý jetýlek, ba sedm čtyř- 
lístků jetelových stálo tam hustě vedle sebe. Přijde-li štěstí, přijde houfně. 
Utrhl čtyřlístky a strčil je do kapsy. Štěstí jest zrovna tak dobré jako peníze,« 



10 DICh ) JSOU l' MĚSTh 

pomyslil si muJ mně by přece bylo milejší, kdybych našel jednou novou 

pohádku. Ani zde jí nenašel. 

Slui ipadalo velké a žhavé, z luk se kouřilo, stepní žínka vařila . 

Byl pozdní večer, stál sám v pokoji, díval se pres zahrady, luhy, 

p a břehy do dálky; měsíc jasně svítil, pára rozlila se pres louku jakoby 

tvořila veliké jezero, a jak pověsí vyprávěla, bylo prý zde jednou jezero 

skutečně a měsíc ukazoval mní obraz pověsti. Tu napadlo opět muži, co 

\ mi Viléma Telia ani Holgera Danske vůbec nebylo, ale ve 

víře lidu zůstali přece, právě jako to jezero zde před ním, živoucí obraz 

mí. Ano, Holger Danske se vrátí zase' 

muž zde takto stál a přemýšlel, udeřilo něco velmi prudce na 

okno. Byl t«> pták? Ci netopýr neb sova? Ovšem těm se neotvírá, ani když 

zaklepají. ( >kno se rozlétlo samo a Stará žena zadívala se v něm na muže. 

Co jest libo? pravil k ní, kdo pak jste? Díváte se do prvního 

poschodí, COŽ stojíte na žebříku': 

\"v mate čtyřlístek jetele v kapse, odpověděla ona, ano vy jich 
máte docela sedm, z nichž jist jeden šestilístek. 
Kdo pak jste ř ptal se muž. 

Stepní žínka!^ odpověděla, Stepní žínka, která vaří; byla jsem 
právě v plné práci, zátka byla již v sudu, ale jedno z malých dětí stopních 
vytrhlo v rozpustilosti zátku, hodilo ji až k zámku nahoru, kde uhodila do 
okna. Ted utíká pivo ze sudu a tím není poslouženo nikomu. « 
Ale řekněte mi přece . . . pravil muž. 

[en pomalu, odpověděla žena, ted mám cos jiného na práci! 
a s tím zmizela. 

Muž chtěl právě zavírati okno, když stepní žena opět v něm stála. 
|iž je to hotovo, pravila, ale polovičku piva musím zítra převařiti, budc-li 
jen počasí podle toho. Na co však chtěl jste se ptáti? Přišla jsem proto, 
že vždy slovo dodržím, a vy máte sedm čtyřlístků jetelových v kapse, z nichž 
jeden jest šestilístek; to vzbouzí úctu, nebo to jsou řádové' odznaky, kb 
u cesty rostou, ale jichž každý nenalézá. Na co jste se chtěl ptáti? Ne- 
stůjte zde tak pitomě, musím se opět k svému čepu a sudu navrátiti. 

Tu se vyptával muž po pohádce, zdali ji žena cestou neviděla. Umu- 
čená dobroto! pravila žena. Vy nemáte ještě dost pohádek? |á bych skoro 
myslila, že jimi jest každý syt. Teď jsou jiné věci na práci a na jiné tři 
dávati pozor; již ani děti O pohádky nestojí. Dejte chlapečkovi doutník a 
panence novou krinolinu, to jim bude milejší. Pohádky poslouchat! Věru 
ted jsou jiné věci na práci a třeba se důležitějšími věcmi zabývati. 

Co tím chcete říci ř ptal se muž. Co víte vůbec o světě? Vy 
vidíte jen žábv a bludičky!* 



BL UDR K Y JSOU V MĚS TĚ 



41 



jte se na pozoru před bludičkami,' pravila žena, »jsou venku' 
Jsou puštěny! O těch bychom měli mluviti! Pojďte se mnou na step, kde 
je potřeba mé přítomnosti; tam vám povím všecko, aje trochu si pospěšte, 
pokud vašich sedm čtyřlístků jetelových, z nichž jest jeden šestilístek, jest 
svěžích a měsíc ještě svítí. 

Ta tam byla stepní žínka. 




Hodiny bily na věži dvanáct a nežli nejbližší čtvrthodina uplynula, 
byl již muž na dvoře, za zahradou a již stál na louce. Mlha ulehla, stepní 
žínka přestala vařiti. 

»To to trvalo, než jste přišel !« pravila stepní žínka. >- Čarodějnice 
a skřítkové rychleji to umějí než lidé a já jsem ráda tomu, že jsem se na- 
rodila čarodějnicí. « 

»Co mi chcete tedv říci? ptal se muž. Běží tu o pohádku ?« 

»Což nemyslíte na nic jiného, musíte se stále jen po tom ptáti ?« 
odpověděla žena. 

»Nemohla byste mi snad něco povědíti o poesii budoucnosti ť« po- 
kračoval muž. 



BLUDIČK] V MĚSTĚ 

[enom ne tak s vysoká! odpověděla stepní žínka, a pak vám od- 

povím; máte smysl jen pro básnictví a ptáte se po pohádce, jako by to 

byla dívka pro všecko , Jesl ovšem \ domě ta nejstarší, ale platí vždy 

nejmladší. Znám ji dobře, neb též jsem byla jednou mladá, a to není 

ná nemoc dětská! Ano, byla jsem docela útlá elfi dívěina a tančila jsem 

s jinými při měsíci, poslouchala jsem slavíka, chodila do lesa a potkala tam 

inku pohádku, která se vždy venku potulovala. Hned ulehla si na noc 

(lu pólo ného tulipánu nebo do jiné luční květiny, hned vklouzla do 

kostela a zahalila se v stuliv smuteční visící s oltářních svícnů. « 

lak o všem dobře víte! pravil muž. 

Nu, mohu se domnívati, že aspoň zrovna tolik vím, co vv, odpo- 
věděla stepní žínka. Pohádka a poesie jsou dva lokte jedné a téže látky 
a lze jich užiti dle libosti. Ale díla jich lze lehko nápodobiti a dostati je 
pak lip a laciněji. Já vám je dám i zadarmo, toužíte-li po nich, nebo mám 
celou skříň plnou poesie v lahvích. Je to výtažek ze všeho, to nejjemnější, 
jak sladké tak i horké koření. Mám všecko v lahvích, co lidé poesie po- 
třebují, ab\ si tím o svátcích kapesník postříkali a k tomu voněli. 

Povídáte mi tu zcela zvláštní věci, odpověděl muž, máte vskutku 
poesii na láhv. 

Víc než snésti dovedete, odpověděla žena. Znáte snad pohádku 

dívce, která na chléb šlápla, aby si nepošpinila své nové- střevíčky? 
Můžete ji dostat psanou i tištěnou. « 

»Ale tu jsem já sám vypravoval,* odvětil muž. 

»Pak ji ovšem znáte, pokračovala žena, a víte též, že dívka se pro- 
padla do země až k stepní žínce, právě v tom okamžiku, když ďáblova pra- 
babička u ní byla návštěvou, aby si prohlédla novou várku. Viděla propadá- 
vající se dívku a vyprosila si ji jako dárek na památku své návštěvy. |á ji dala 
a dostala navzájem darem něco, čeho jsem posud neužila, totiž cestovní 

1 -kárničku, celou skříň na láhve stočené poesie. Prababička udala, kde má 
skříň státi, a tam stojí do dneška. Jen se podívejte! Máte přece své čtyřlístky 
jeteli-, z nichž jest jeden šestilístek, v kapse a tak skříň bezpečně uvidíte. 

A v skutku v mechu leželo něco, co se velkému pahýlu olše podo- 
balo; to byla skříň prababičky. Stepní žena tvrdila, že tato skříň jemu 
i každému jinému, jakmile jen ví, kde skříň stojí, v každé době a v každé zemi 
celého světa je otevřena. Skříň se mohla otvírati z předu i ze zadu na všech 
Stranách a rozích, bylo to pravé dílo umělecké, ačkoliv vypadala jako starý 
kmín olše. Všichni básnici světa, zvlášť domácí, byli zde nápodobeni. Jejich 
duch byl studován, posouzen, obnoven, koncentrován a stažen do lahví. 
S velkým porozuměním, neřku-li geniem vytáhla prababička z příhrady všecko, 
co takřka po tom ěi onom básníku chutnalo, přidala k tomu trochu ďáblova 
koření a ted měla jeho poesii pro \Mcko časy v láhvi. 



BLUDIČKY JSOU V MĚSTĚ 43 

Ať se podívám! pravil muž. 

»Ovšem, ale musím s vámi ještě jiné věci sděliti, pravila stepní žena. 

»Ale teď jsme právě u skříně, namítl muž dívaje se do ní. Zde 
jsou láhve v každé velkosti. Co je v této zde a co v té druhé tam ?« 

Zde jest tak zvaná ,vůně májová', odpověděla žena, netknula 
jsem se jí ještě nikdv, ale vím, že vznikne hned krásné lesní jezero s vodními 
liliemi, třtinami a divokým puškvorcem, jen když jedinou krůpěj na zem vy- 
tajete. Ale kdvž střiknete dvě kapky na starý sešit úkolu byť to byl sešit 
třeba žáka nejnižší třídy — tu promění se to hned ve vonnou divadelní hru, 
již lze velmi dobře provozovati a při níž lze snadno usnouti, nebo tak silnou 
vůni vydává. Má to snad býti pro mne lichocení, nebo láhev má nápis: , Várka 
stepní žínkv'. Zde naproti stojí , láhev pohoršení'. Vypadá, jakoby jen špi- 
navou vodu obsahovala, ale s šumivým práškem městského klepu, s třemi loty 
lží a dvěma gramy pravdy, promíchaná březovou větví, která nebyla vzata 
z kárné metlv v soli naložené a vyříznuta z krvavého hřbetu hříšníka, nebo 
z metlv učitele -- ne, ale která byla vzata přímo z koštěte, jímž okapy se čistí. « 

Tam stojí láhev zbožné poesie v tónech žalmových. Každá kapka zní 
jako zaskřípání pekelnvch vrat a jest upravena z krve a potu bičovaných; 
mnozí tvrdí, že by to byla pouze žluč holubí, ale holubi jsou nejzbožnější 
zvířata, nemají, jak lid praví, žluči — ale lid se v přírodopise nevyzná. 

A tu stála láhev všech lahví; zabírala polovičku skříně. Byla to láhev 
,všedních historek'. Byla ovázána svinskou kozí a přes ni ještě blanou, 
neb mohla lehce leccos ztratiti ze síly své. Každý národ mohl dostati zde 
svou vlastní polévku, která dle toho, jak se lahví zatřáslo, vytékala. Byla 
zde staroněmecká polévka krvavá s lupičskými knedlíčky i řídká domácí 
polévka se skutečnými dvorními rady, kteří jako kořínky v ní leželi, a na 
povrchu plovala filosofická mastná voda; tam byla i anglická polévka gu- 
vernantek i francouzská ,potage a la coque' z kohoutích kostí a vrabčích 
vajec připravená, dánskv , kankánová' zvaná, ale nejlépe ze všech chut- 
nala , kodaňská rodinná polévka', ovšem jen domorodcům. 

Zde stála též ,tragedie' v láhvi šampaňského; mohla vybuchnouti 
a to také má. ,Veselohra' se vyjímala jako jemný písek k tomu určený, 
aby bvl lidem svpán do očí, totiž veselohra jemnější. Hrubší byla rovněž do 
lahví stažena, ale skládala se nejvíc z plakátů budoucnosti, na nichž jméno 
kusu bylo to nejlepší. Byly tam výtečné názvy veseloher.*) 

Při těchto vysvětlivkách upadl muž v hluboké zamyšlení. Ale stepní 
žena mluvila rychle dále; chtěla býti co nejdříve s tím hotova. 

»Nu, již jste se na ten krám dost vynadíval, pravila, »teď víte, co 
v něm jest. Ale to nejdůležitější, co byste měl vědět, posud nevíte. Blu- 

*) Zde jsou uvedeny některé názvy divadelních her jako : -Ona je na mol opilá*, »Sladký 
oseU atd. pro českého čtenáře docela bezvýznamné. 

6* 



4| DIČKY JSOU V MĚSTĚ 

,l u -; i to je závažnější než poesie a pohádky. Neměla bych 

ani zmiňovat, ale je to jakási prozřetelnosl neb osud, co 

mni i [est mi, jako bych se nutila mluviti o tom, a nemohu to 

nlčet. Bludičky jsou v městě! Jsou puštěny! Mějte se na pozoru, vy lidé!* 

ozumím slova z toho,* pravil muž. 

Buďte tak dobrý a sedněte si na skříň, odpověděla žena, ale 

ět< do ní, nebo byste mi rozbil láhve, a víte přece, co v nich jest. 

A ted vám chci vypravovat tu velkou událost, stala se teprve včera, ale 

stala se dle všeho také již dříve. Tenkrát potrvá však ještě 364 dnu. Víte 

přece, kolik dnu rok má? 

Na to stepní žena vypravovala: 
Zde venku na stepi se včera večer něco velkého udalo! Byly totiž 
křestní hody. Narodila se mladá bludička, ba narodilo se dvanáct bludiček 
a sice toho druhu, které mohou, kdy se jim zlíbí, vystupovati jako lidé, 
mezi nimi se procházeti a tak jednati, jakoby byly skutečnými lidmi. Byla 
to na stepi velká událost a proto tančily všechny bludičky a všichni ohniví 
muži jako malá světýlka přes louky a slatě. Jsou také totiž bludičky žen- 
ského pohlaví, ale o těch se z pravidla nemluví. Já seděla již na své skříni 
a měla jsem dvanáct právě narozených bludiček na svém klíně; ty leskly 
se jako světlušky, ano začínaly již skákat, byly větší každou minutu, tak že 
již po čtvrt hodině každá z nich se svým otcem neb strýcem měřiti se 
mohla. Nyní jest prastarý nezvratný zákon či výhoda, že, stojí-li měsíc 
jak včera stál a věje-li vítr jako včera vál, všem bludičkám, které v této 
hodině a minutě se narodí, dopřáno a dovoleno jest v lidi vjížděti a že 
každá po celý rok v okolí svém moc svou provozovati může. Muže do 
člověka vjeti, z něho mluviti a všecky libovolné pohyby dělati. .Muže vzíti 
na se bud ženskou nebo mužskou podobu a jednati v jejím duchu a dle 
Své vrozené povaliv, že konečně vvkoná vždy, co kdo zamýšlel. Ale v době 
jednoho roku musí .'-565 lidí na scestí a bludné stezky svésti, totiž na sku- 
tečné bludné cesty, vzdalovati je od všeho, co pravé a dobit' Když se jí 
toto podaří, dostihne nejvyššího, co bludičce může být poskytnuto, totiž 
cti, býti běhounem před státním kočárem Satana, nositi ohněrudý háv a 
chrliti jasné plameny ze chřtánu. Po tom se obyčejné bludičce nadarmo 
slinv v ústech sbíhají ! Ale pro ctižádostivou bludičku, která chce vynik- 
nouti, je to spojeno s velkým nebezpečím a s nemalými obtížemi. Nebo 
když člověk pozná, koho má před sebou a bludičku odfoukne, musí ona 
do močálu zpět a kdyby bludička dříve, než rok uběhne, zatoužila po s\ě 
rodině a úmvslu svého se vzdala, musí také pryč, nesmí již jasně hořeti, 
shasne po krátkťm čase a nesmí již býti rozsvícena. Je-li však rok u konce, 
aniž bludička 365 lidí svedla s cesty pravdy, dobra a krásy, pak jest od- 
souzena, že musí ležeti ve shnilém pařezu a světélkovati, ale hnouti se 



BL UDIČK I ' 7S0 VY MĚS TĚ 4 7 

nesmí, a to je nejstrašnější trest pro nepokojnou bludičku. To vše jsem 
dobře věděla a řekla to těm dvanácti malým bludičkám, které jsem měla na 
klíně, a ty byly nad tím radostí celé poblázněny. Ovšem řekla jsem jim, 
že bv bvlo nejjistější a nejpohodlnější pro ně, aby se té cti zřekly a ni- 
čeho nepodnikaly. Ale o tom nechtěly ty mladé plaménky ani slyšeti, 
v duchu viděly se již, jak chrlí ze chřtánů rudé ohně a krvavé jak svítí. 

»Zůstaňte u nás' pravily staré bludičky. Ne, jen si s lidmi po- 
hrávejte! volaly jiné mezi to. Lidé vysušuj' louky, odstraňují všecko, co 
bude z našich potomků ?« 

»Chceme plápolati, jasně plápolati !< pravily novorozené bludičky, 
a tím bvlo vše rozhodnuto. 

Brzv na to odbýván byl krátký minutový ples. Elfy točily se třikrát 
v kruhu s ostatními, nebo jindy obyčejně jen vespolek tančívaly. Xa to byly 
darv kmotrů rozdáván v -- dělati misky «, říká se tomu --a jako oblázky 
lítalv dárky přes bažinu. Každá elfa darovala cípek svého závoje. A'ezmi«, 
řekla svému kmotřenečkovi, >pak dovedeš vyšší tance a nejtěžší kroky 
a obraty, kdykoli jich budeš potřebovat. Tím nabudeš pravého držení těla 
a můžeš se pohvbovati v nejupjatější společnosti. « Krkavec noční učil 
každou mladou bludičku Kra, kra, kra! říkati, ale říkati to vždy na pravém 
místě, a to je velký dar, který se vždy vyplácí. Sova a čáp také s něčím 
se dostavili, ale zdálo se jim, že to nestojí za to, aby se o tom mluvilo, 
a proto také o tom šířiti se nebudeme. Divoká honba krále Yaldemara 
hřměla právě přes step a když panstvo o krtinách zaslechlo, darovalo pár 
výtečných psů, kteří s rvchlostí větru uhánějí a jednu neb až tři bludičkv 
dobře unésti mohou. Též dvě stará strašidla z Alp, můry zvaná, účastnila 
se hostiny. Naučily bludičkv ihned umění, jak se proklouzne klíčovou 
dirkou; kdo toto umění zná, pro toho není více zavřených dveří. Nabídly 
se též, že zavedou mladé bludičkv do města, kde byly tuze dobře známé. 
Obvčejně jezdívalv na vlastní dlouhé kštici z týlu, již do uzlu sbalily, 
vzduchem, ale tenkráte posadil v se na honicí psy, vzaly mladé bludičkv, 
které lidí lákati a sváděti měly, na klín — a frr! byly ty tam! To se všecko 
stalo včera v noci a teď jsou bludičkv v městě a začly již své dílo, ale 
jak to dělají, to byste asi rád věděl. Já mám proroka povětrnosti v svém 
velkém palci a ten mi vždy něco poví. 

»Ale to je hotová pohádka !« pravil muž. 

»Ne, to je teprve počátek pohádky, « odvětila žena. > s Můžete mi snad 
říci, kde se bludičkv teď honí a jak se chovají a v jakvch podobách vy- 
stoupily, abv lidi i s pravé cesty sváděly ?« 

» Myslím, « odpověděl muž, »že by bylo možno napsati celý román 
o bludičkách a hned román o XII svazcích, vždy jeden o každé bludičce, 
či ještě lépe prostonárodní hru divadelní. 






BLUDIČKY 7S0U V MĚSTĚ 



Tu byste měl napsati, pravila žena, či raději ne, nechtě tohoradějil 

To Sem pohodlnější a příjemnější, odpověděl muž, netřeba se 

tat pak trhati v časopisech, což pro našince být á /nu na tak nepříjemné jak<> 
pro bludičku ležeti \ strouchnivělém stromě, svítil a nesměti se ani linouti. 

Mně je to jedno, pravila žena, ale nechtě raději psáti jiné, kteří 
lovedou, a ony, kteří to neumějí. Ráda vám dám starý čep ze sudu, který 
má tu moc, že skini s poesií v lahvích mu/e otvírati. Odtamtud si mohou pak 
spisovatelé nabrati, čeho se jim nedostává. Ale vy, dobrýmuži, tak se mi 
. jste si již právě dost prsty inkoustem zamazal a konečně jste dospěl 
věku, kdy člověk začíná být rozumným, že vás to již asi sotva drážditi 
bude, ka/dv' rok na honbu za pohádkou se vydávati. Jsou ted důležitější 
věci na práci, doufám, že jste rozuměl, co se stalo 

Ovšem, bludičky jsou v městě, odpověděl muž, já to slyšel a těž 
pochopil. Ale co mám dělati při tom! Zasypali by mne hrubstvím, kdybych 
řekl lidem: Podívejte se, tady jde bludička v poctivém kabátu!* 

( >, chodí takě v spodničkách, pravila žena. Bludička může vzíti 
na se každou postavu a muže všady vystupovati. Chodí také do kostela, 
ale ne k vůli pánu Bohu, nýbrž vjela právě do kněze. V den voleb řeční, 
ale ne k vůli lidu a zemi, nýbrž jen pro svůj prospěch. Je také umělcem 
nejen s hrncem barev, nýbrž těž v hrnci divadelním, ale když se jí nejlépe 
vládne, tu bývá po hrnci. Ale já tu žvaním a žvaním a všechno vypovím, 
co mám na jazyku, a to v neprospěch vlastní rodiny. Ale já jsem právě 
k tomu určena, abych byla zachránkyní lidí. Neděje se to opravdu z úmyslu 
aneb abych dostala medaili, ba to je to nejpošetilejší, co mohu dělat, nebo 
prozradím to básníkovi a tu to brzy zví celé město. 

Město si to velmi málo vezme k srdci' odpověděl muž. Ani jediný 
si toho nevšimne a kdybych na ně s nejpřísnější horlivostí volal: , Bludičky 
jsou v městě!' pravila stepní žena, , proto dejte pozor! 1 tu budou mysleti, 
že jen pohádku zas vypravuju! 




IJ-/^? 



J 



Cápi 




NA POSLEDNÍM DOMKU VESNICKY 

7 



Na posledním domku vesničky bylo čapí hnízdo. Čápicc seděla tam u svých 
čtyř mláďat, která hlavičky s černými zobáčkv — nebo jim ještě 
nezčervenaly — vystrkovala. 

Kousek dál od hnízda stál na hřebenu střechy otec čáp. Vyzvedl 
jednu nohu, aby se také trochu namáhal, když na stráži stál. .Mohlo se mysleti, 
že jest ze dřeva vyřezán, tak tiše stál tam. 

Vypadá to jistě hodně pansky, když má paní moje stráž před hnízdem, 
myslil si. Lidé nemohou věděti, že jsem její muž, a jistě věří, že jsem bvl 
sem komandován. Vypadá to docela feudálně. « A neúnavně stál na 
jedné noze. 

Uole na ulici hrál si zástup dětí. Jak spatřil čápa, začal jeden 
z chlapců, ten nejsmělejší, a pomalu všichni za ním zpívati starou píseň 
o čápu, jak se na ni rozpomenouti mohli. 

Zvěd čáp svou jednu nohu výš, 
zobákem nyní klektá, slyš ' 
Cápice v hnízdě dojata 
si hlídá svoje mláďata. 
První bude pověšeno. 
druhé bude upáleno, 
třetí bude upečeno, 
čtvrté bude zastřeleno. 



»Poslyš, co kluci zpívají,* pravila čápata. Povídají, že budeme upe- 
čena a nabodnuta na rožeň.« 

»Z toho si nesmíte ničeho dělat," zvolala čápice, -neposlouchejte to, 
pak vám to neuškodí.* 

Ale chlapci zpívali písničku vždy od začátku a ukazovali prstv při 
tom na čápy. Jediný hoch, jmenoval se Petr, povídal, že je to hřích, vy- 
smívati se zvířatům, a nezpíval s sebou. 



ČÁPI 

děti, řkouc: »Nedbejte toho, vizte jen, jak váš 
klidné k lomu na jedné noze. 

Ale m\ se bojíme! křičela čápata a stáhla hlavy hluboko do hnízda, 
K«l\ druhého dne děti » >j >ťt ku hře sešly a čápj spatřily, začal) 

opěl . pí\ ati : 

První bude pověšeno, 
druhé 1 > u 1 1 « ■ upá)eno . . . 

Budem upečena či pověšena ?« ptala se čápata. 

Ne, nebudete, odpověděla matka, ale musíte se naučiti lítat; chci 
vás naučiti tomu. Pak vyletíme spolu na Inka a navštívíme žáby. Tyto 
ukloní se před námi až do vody a zazpívají kvak, kvak! a my je potom 
sníme. To bude radost! 

A co potom"- ptala se ptáčata. 

Pak se shromáždí všickni čápi, kteří tu v kraji bydlí, a pak začne 
velké podzimní cvičení. Tu třeba umět dobře lítati, neb to jest velmi dů- 
ležité; nebo kdo neumí lítati, toho probodne vůdce zobákem. Proto se 
přičiňte hodné, až začne vyučování v lítání! — 

Ale pak nás přece nabodnou na rožeň, jak chlapci tvrdí, a poslyš, 
ted to křičí opét. 

Poslouchejte mne a ne kluku, pravila čápice. Po velikém cvičení 
odletíme do horkých zemí, daleko odtud přes hory a lesy. Odletíme až do 
Egypta, kde jsou trojhranné kamenné stavby vybíhající v hrot a sahající 
až do oblak. Slují pyramidy a jsou starší, nežli si čáp vůbec muže před- 
staviti. Tam je také řeka, která vystupuje z břehu svých a celou zemi 
bahnem přikryje. Tam se brodíme bahnem a požíráme žáby. 

Áá! zvolala všecka čápata! 

Ano, tam je překrásné! Celý den se tam nic jiného nedělá, než jí, 
a zatím co se tam tak dobře máme, není v zdejším kraji ani jediného 
kvítečku na stromech. Je tu potom taková zima, že i oblaka v kusy zmrznou 
a v malých, bílých vločkách dolu padají.' 

Tím myslila čápice sníh; nemohla se určitéji vysloviti. 

Zmrznou také pak rozpustilí kluci v malých kouskách"- ptala -< 
čápata. 

Ne. v kusech zrovna nezm.znou, ač leckdy mnoho k tomu nechybí; 
ale musí seděti v tmavé jizbě za kamny. Vy zatím můžete poletovati v cizích 
zemích, kde jest květin dost i záře sluneční. 

Zatím uběhl nějaký čas a čápata byla tak velká, že mohla vzpří- 
mená státi v hnízdě a daleko ^, kolem rozhlížeti. Otec čáp chodil každo- 
denně - hezkými žabkami a hádaly a různými čapími pochoutkami, které 
jen sehnati dovedl. 



ČAPÍ 



on 



Jak byla veselá mláďata, když jim všelijaké umělecké kousky provo- 
zoval. A on uměl hlavu až na ocas si položiti a zobákem klepati jako 
malým trakařem a pak jim vypravoval pohádky a všecky se týkaly bahna a 
malých močálúv. 

Ale teď již třeba, abyste se naučila lítati, pravila jednoho dne čápice 
a tu musila všecka čtyři mláďata vyjíti na hřeben střechy. O, kterak 




kvmácela, jak zkoušela rovnováhu křídly si udržeti a jak byla by již již 
padala dolů! 

Dívejte se na mne jen,« pravila matka. Takhle třeba hlavu držeti, 
takhle třeba nohy stavěti! Jedna, dvě, jedna, dvě! To vám ve světě dále 
pomůže' 

Tak letěla kousek cesty, mláďata udělala za ní malý, nemotorný 
pochop, a bum! již ležela, nebo byla příliš těžkopádná. 

Já nechci lítat, pravilo jedno mládě a vlezlo opět do hnízda, »já si 
z toho ničeho nedělám, nepřijdu-li do horkých zemí.v< 



ČÁPI 

mi nouti v zmn'"- Ci snad tě mají kluci pověsit 
nebo upálit, či na rožni upéci? To je raděj ihned zavolám! 

Ne, ne! křičelo čápě a hopkalo opět na střechu k ostatním. 
■ dne umrlá již pořádně lítati a myslila, že se dovedou i vznášeti. 
Zkusila bum! spadla opět a musila opět křídly rychle zamávati. Ted 

sběhli kluci na ulici a začli svou písničku: 

• Zvrtl čáp svou jednu nohu výš!« 

Máme sletět a jim oči vyklubati? ptala se mláďata. 

Ne - toho nechtě, odpověděla matka, mne poslechněte, to jest 
důležitější! Jedna, dvě, tři, ted poletíme všickni dohromady na praxi) ! fedna, 
dvě, tři, na levo kolem komína' Vidíte, to bylo dobře! Poslední tep křídel 
byl již tak pěkný* a správný, že smíte se mnou zítra vyletět do močálů- 
Tam se sejde několik pěkných rodin čapích se svými mláďaty. Ukažte tam, 
že w máte nejlepší vychování a držte se hezky rovně a zpříma; to se 
dělá dobře a dodává jisté vážnosti.' 

A což se nijak nepomstíme na těch nezvedených klucích?- ptala 
se mláďata. 

Nechtě je křičet, jak jim libo ! Vy přece zalétáte do oblak a přijdete 
do země pyramid, co oni zde musí mrznouti a nebudou míti ani zeleného 
lístku ani sladkého jablíčka. 

Ale my se chceme pomstit, šeptala si mláďata a pak bylo v cvi- 
čení pokračováno. 

Ze všech hochu na ulici žádný s takou chutí nezpíval výsměšnou 
písničku na čápy jako ten, který ji začal a byl to k tomu takový docela 
malý zmetek, sotva více než šestiletý. Čápata ovšem myslila, že mu jest 
nejmíň sto let, nebo byl větší než jejich otec a matka. Což věděla o tom, 
jak mohou býti děti i lidé dospělí! 

Celá pomsta jich směřovala na tohoto chlapce; on začal s tou pi- 
tičkou a stále v ní pokračoval. Čápata byla notně naň dopálena a čím 
tší byla, tím méně chtěla trpěti jeho výsměch. Matka jim konečně slíbiti 
musila, že budou pomstěna. Ale tato pomsta měla až v poslední den jejich 
pobytu v zdejším kraji býti vykonána. Musíme dříve viděti, jak to prove- 
dete při velké zkoušce. Dopadne-li to špatné, že vám vůdce musí prsa 
zobákem probodnouti, pak mají chlapci aspoň v jednom směru pravdu, 
proto tedy ať to uvidíme' 

To také uvidíš! pravila mláďata a dávala si teprve velkou práci. 
Cvičila se celý den a lítala pak tak lehce a pěkně, že to byla skutečná radost 
Tu přišla jeseň a čápi se zvolna shromažďovali, aby odlétli do krajin 
teplejších. To bylo příprav' Přes lesy a města musili letěti, jen aby viděli, 
jak to vydrží; neboť velmi veliká cesta jim nastávala. 



ČÁPI 



'.), 



Naše čápata obstála při zkoušce tak, že dostala vysvědčení výtečné 
s žabami i hady . To bylo nejlepší vysvědčení, tcd směla žáby i hady 
požírati a to také dělala. 

Teď se pomstíme, pravila k sobe. 

■Ovšem,-, děla čápice. »Tak jsem si něco vymyslila a to bude 
zrovna to pravé. Vím o rybníku, kde leží všecky ty lidské děti, až přijde 
čáp a jejich rodičům je donese. Malé, hezoučké' děti spí a sní tam tak 
sladce, jako nikdy potom. Všickni rodičové chtí míti takovou holčičku 
a všecky děti bratříčka nebo sestřičku. Poletíme teď k tomu rybníku a 
každému dítěti, které tu ošklivou písničku nezpívalo a čápům se nevvsmí- 
valo, jednoho neb jednu přineseme. « 

>-Ale co ten zlý chlapec, který začal zpívati, co tomu uděláme ?« 

»Tam v rybníce leží mrtvé děťátko, které se uspalo do smrti; to 
mu přineseme a musí plakat, že dostal mrtvého bratříčka. Ale ten dobrý 
hoch, na kterého jste jistě nezapomněli, ten, který pravil, že je to hřích, 
vysmívati se zvířatům, ten dostane nejen bratříčka, nýbrž i sestřičku od 
nás a jelikož se chlapec jmenuje Petr, budete se všichni dohromady také 
Petr jmenovati. 

A jak to čápice povídala, tak se to stalo. Od toho dne slují všichni 
čápi Petr a tak se na ně též volá. 





DIVOKÉ LABUTĚ 



DALEKO DALEKU ODTUD 




Daleko, daleko odtud, kam vlaštovky v zimč odlétají, bydlel jednou 
jeden král, který měl jedenáct synů a jednu dceru. Tato se nazývala 
Eliška. Jedenáct bratru, mladí princové, chodilo s hvězdou řádovou na prsou 
a s šavlí po boku do školv. Psali démantovými pisátky na zlaté tabulky 
a učili se tak dobře na pamět jak dobře čtli; bylo ihned vidět, že byli 
princové. Sestra Eliška seděla na stoličce z křišťálového skla a měla obráz- 
kovou knihu, která stála půl království. 

Ano, dětem se vedlo velmi dobře; ale dlouho tak to trvati nemělo. 
Jejich otec, který byl králem celé země, oženil se se zlou královnou, která 
ubohé děti docela ráda neměla a to mohly hned prvního dne pozorovati. 
Na zámku byla totiž veliká slavnost a děti si hrál v na návštěvu . Ale 
kdežto jindy dostaly koláčů a pečených jablek a všeho, co se jen sehnati 



DIVOKÉ LABUTĚ 

d;il. iiv od n < > \ i ■ královny pouze písek do hrnku na čaj .1 k touni 

řekla jim, že s tím si mohou tak počínati, jakoby i<> něco dobrého bylo 
Následujícího týdne odvezla sestřičku Elišku na venek do selské ro- 
dím a netrvalo to dlouho, zaujala krále tolik proti mladým princům, že se 

o ně ani nestaral. 

Rozleťte se ven do širého světa a starejte se sami o sebe, pravila 

královna, leťte jako velcí ptáci bez hlasu' Ale tak zle, jak by si sama 

ráda přála, udělati to přece nemohla. Proměnili se totiž v nádherné divoké 

labutě a s podivným křikem vyletěli zámeckými okny ven daleko přes 

les i park. 

Bylo ještě časně z rána, když letěli kolem selského statku, kde 
[•'.liška ještě špicí v své postýlce ležela; zde zakroužili nad střechou, krou- 
tili dlouhvmi krkv a bili křídly, ale nikdo toho neviděl a neslyšel a tak 
musili opět d;ile, vysoko k oblakům, daleko do širého světa. Letěli k vel- 
kému temnému lesu, který se táhnul až na břeh mořský. 

Ubohá malá Eliška stála v selské' jizbě a hrála si se zeleným listi ni, 
nebol neměla jiné- hračky. Propíchla dírku do listu a dívala se skrz ni 
k slunci. A tu ji bylo, jakoby uzřela jasné zraky svých bratří, a kdykoliv 
teplé paprsky sluneční na líčku jí zahrály, musila na všecky jich polibky 
zpomínati. 

l>en míjel po dnu. Když vítr vál růžovými keři před okny, šeptával 
růžím: Kdo jest krásnější vás? Ale pak zatřásly růže hlavami a pravily: 
Eliška je krásnější 1 A když v neděli večer stará paní přede dveřmi se- 
děla a v zpěvníku čtla, tu obrátil vítr listy a pravil ke knize: Kdo muže 
bvt zbožnější tebi Eliška to jest! odpověděl zpěvník, a co zpěvník 

a růže povídaly, bvlo pouhou pravdou. 

Kdvž bvlo Elišce 15 roku, měla se vrátiti domu. Ale tu když krá- 
lovna viděla, jak se stala sličnou, naplnilo se srdce její proti ní hněvem 
a záští. Byla by ji nejraději též v divokou labuť proměnila, ale toho se 
ihned přece neodvážila, jelikož král si přál spatřiti svou dceru. 

Druhého dne časně z rána šla královna do lázně z mramoru vysta- 
věné a měkkými poduškami a čarokrásnými koberci vystrojené, vzala tři 
ropuchy, políbila je a řekla k první: Sedni si na hlavu Elišky, jakmile do 
lázně vstoupí, aby se stala hloupou jako jsi tyl - »Scdni si na její čelo, 
pravila k druhé, aby se stala tak ošklivou jako ty, aby ji otec její ne- 
poznal. « — »Spočiň na jejím srdci, pravila k třetí, a vdechni jí zlobu, 
která by jí i jiným zlo působila. Pak dala ropuchy do čisté vody, která 
ihned sezelenala, zavolala Elišku, svlekla ji a poručila jí, aby do vody vstou- 
pila, lakmile -e Eliška potopila, vložila jí jednu ropuchu do vlasu, druhou 
na čelo a třetí na prsa; ale Eliška jakoby toho ani nespozorovala, a sotva 
se opět vzpřímila, pluly tři červené plané mák_\ po vodě. Kdyby byly ne- 



DIVOKÉ LABUTĚ ii.'i 

byly žábv jedovaté a od čarodějky zlíbané, byly bv se v tři růže promě- 
nily, ale květinami staly se přece, jelikož ležely na hlavě a na ňadrech 
Elišky. Bylať tuze nábožná a nevinná a proto neměly čárv žádné moci nad ní. 

Když toto zlá královna viděla, natřela Elišku šťávou slupin ořecho- 
vých, tak že bvla celá černohnědá, líbezný obličej pomazala jí smrdutou 
mastí a zcuchala její nádherné, dlouhé vlasy, tak že bvlo nemožností, po- 
znati krásnou Elišku. 

Když ji otec takto spatřil, velmi se ulekl a určitě prohlásil, že není 
dcerou jeho. Nikdo se k ní nehlásil, pouze pes, jenž ve dvoře na řetěze 
ležel, a vlaštovky; ale to byla jen ubohá zvířata, která jen mlčeti musila. 

Tu plakala ubohá Eliška a myslila jen na svých jedenáct bratrů, 
kteří všichni zmizeli. Zarmoucená vykradla se ze zámku a putovala celý den 
přes pole a močál, až přišla k velikému lesu. Nevěděla ani, kam chce, ale 
ve svém velkém zármutku zatoužila po svých bratrech, kteří rovněž jako 
ona do širého světa vyhnáni byli; tyto chtěla nyní vyhledati. 

Nebyla ještě dlouho v lese, když tu přikvačila noc. Zbloudila docela 
s cesty a nevěděla, kudy kam. Tu ulehla si na měkký mech, odříkala svou 
večerní modlitbu a opřela hlavičku o pařez. Bvlo docela ticho, vzduch byl 
měkký a jemný, kolem v mechu i trávě zářila sta světlušek, rovných zele- 
ným plamínkům a když se Eliška jedné větvičky zlehýnka dotkla, padaly 
jí tito zářící brouci jako hvězdné vločky do dlaní. 

Celou noc snila o svých bratrech. Hráli si jako děti, psali démanto- 
vými pisátkv na zlaté tabulky a prohlíželi si skvostnou knihu pohádek, 
která stála půl království, ale na tabulky nepsali teď již nicky a čárky, 
nýbrž smělé skutky, které provedli, a všecko, co viděli a zkusili, a v knize 
pohádek všecko oživlo: ptáci zpívali, lidé vystupovali z knihy a mluvili 
s Eliškou a jejími bratry; ale kdvž se list obrátil, skočili rychle opět tam, 
aby v obrázcích nepovstal nepořádek. 

Když se probudila, stálo již slunce vysoko na nebi. Eliška je ne- 
mohla viděti, nebo vysoké stromy rozkládaly své haluze hustě a těsně okolo. 
Ale paprsky hrály tam nahoře jako vlající zlatý flor, skvostná vůně prou- 
dila ze zeleného lupení a ptáci přiskako\ ali blíž, div Elišce se na ramena 
neposazovali. Slyšela šuměti vody, neb v lese bvlo hojně zřídel, která se 
stékala do jednoho rvbníka, na jehož dně ten nejkrásnější písek se lesknul. 
Ovšem dokola bujelo husté křoví, ale na jednom místě udělali jeleni velký 
otvor, a tím vyšla Eliška k vodě, do níž se zahleděla. Voda byla tak jasná, 
že kdyby vítr větvemi nehýbal, bvla by musila uvěřiti, že větve jsou na 
dně namalovány, tak patrně se každičký lístek ve vodě zrcadlil. 

Ale sotva spatřila Eliška svůj vlastní obličej, tu se prudce ulekla, 
tak bvl hnědý a ošklivý; ale kdvž svou ručku do vody pohroužila a si oči 
a čelo přetřela, zaleskla se opět bílá pleť její. Tu se vysvlekla rychle ze 



MrOKÉ LABUTĚ 

ch šatů i vstoupila do čerstvé vody; nebylo krásnější princezny na 
lém svěl 

Když se byla opět oblekla a upletla si dlouhé vlasy, napila se zjed- 
noho vyvěrajícího pramene / dlaně a jala se blouditi \ nejtmavější části 

;, aniž sama věděla, kam. Myslila na své bratry i na milého I 'mha, který 
ji zajisti- neopustí, a tu <>n, který pláňata růsti nechává, by hladové nasytil, 
ukázal jí též takový plod) hojně obtěžkany strom. Zde si- naobědvala, 
podepřela pod jich břemenem klesající haluze a zašla ještě hlouběji do lesa. 
Kolem bylo plné ticho, tak že mohla vlastní kroky i každý švadly list, na 
který 1 šlápla, slyšeti; kol nebylo vidět ani ptáka, ani paprsek nepronikal 
velkými, hustými větvemi stromů, vysoké kmen} stál) tak husté vedle sebe, 
že se jí zdálo, když přímo před sebe hleděla, jakob) byla hustým mřížením 
trámů dokola kolem obklopena. ( )h, zde byla samota, jaké nepoznala 
před tím. 

V noci se tu úplně setmělo. Ani jediná světluška nezaleskla se 
v mechu a smutná ulehla si Eliška k spánku. Tu jí bylo, jakoby vrchol) 
kmenu nad ní na stranu se pošinuly a jakob) milý Bůh vlídným okem na 
ni se díval, mezitím CO malí, sladcí andílkovi'- nad jeho hlavou a pod jeho 
ramen) prokukovali. 

Když se Eliška druhého dne probudila, nevěděla, zdali snila, anebo 
bylo-li to skutečností. 

Když opět kus cesty popošla, potkala starou ženu s košíkem jahod 
na ruce. Stařena jí dala hrst jahod a Eliška se jí ptala, zdali neviděla jede- 
náct princů lesem uháněti. 

Ne, odpověděla stařena, ale včera viděla jsem jedenáct labutí se 
zlatými korunami na hlavách tady přes potok plavati. 

Dovedla Elišku kus cesty dál k nízkému svahu, u jehož paty plynul 
potok. Stromy na břehu spletly dlouhé svoje listnaté haluze, a kde se 
následkem svého přirozeného vzrůstu dosáhnouti nemohly, tu vytrhl) své 
kořen) ze země a visely s propletenými haluzemi nad vihIu. 

Hlinka se rozloučila se stařenou a šla podél potoka, až tam, kde 
ústil v širé, otevřené moře. 

Nádhemť- modré moře prostíralo se ted před děvčátkem, ale nebylo 
na něm jediné plachty, jediného člunu; jak se mohla dostati dále ? Pozoro- 
vala nesčetné kameny na pobřeží vodou zcela do kulatá obroušené. Sklo, 
železo a kamení, krátce vše, co tu bylo naplaveno, dostalo vodou, kleni 
byla měkčí než její bílá ruka, svůj tvar. Tu si Eliška pomyslila: Neúnavné 
se to valí a valí a tak se pomalu vše tvrdé- vyrovná, chci býti rovné/ tak 
neúnavnou, Dík vám za toto naučení, v v čisté, valící se vlny! [ednou, to 
mi srdce mé- praví, k mym bratřím mni- donesete! 



DIVOKÉ LABUTĚ 65 

Na vlhké mořské trávě leželo jedenáct bílých per labutích, ty si 
srovnala do kytice; třásly se na nich krůpěje vody, ale byly-li to slzy či 
rosa, toho nemohl nikdo rozeznati. Bylo pusto na břehu, ale ona toho ne- 
cítila; nebo moře skvtalo jí změnu scenerie ustavičnou, ba v málo hodi- 
nách více, než mohou středozemní jezera za cely rok poskytnouti. Když 
táhl velký černý mrak přes vodu, bylo to, jakoby moře chtělo říci: Také 
se mračit dovedu! A pak zafoukal vítr a vlny se zpěnily, jestli však oblaky 
rudou září zaplanuly a vítr utichl, pak vyhlíželo moře jako lístek růže, hned 
bylo zelené, hned bílé, ale ať jakkoliv klidné odpočívalo, při břehu obje- 
voval se vždy tichý ruch, voda se zvedala a klesala tiše jako prsa spí- 
cího dítěte. 

Když bvlo slunce na západě, spozorovala Eliška jedenáct divokých 
labutí se zlatými korunami na hlavách, kterak přiletovaly k pevnině, jedna 
za druhou plula, tak že to jako dlouhá, bílá stuha vvpadalo. Tu odběhla 
nahoru na svah a ukryla se za keř. Labutě snesly se docela blízko ní 
a tlouklv svými velkými, bílými perutěmi. 

Sotva slunce zmizelo za obzorem, spadlv jim náhle roušky labutí 
a stálo tu jedenáct krásných princů, Eliščiných bratrů. Eliška vykřikla hla- 
sitě, nebo ačkoliv se tak velice změnili, věděla hned, že to oni jsou, cítila, 
že to musí být oni, a pospíšila jim vstříc a okolo krku jim padla a jejich 
jmény je jmenovala. A když bratři svou sestřičku, která v té době tak 
vyrostla a zkrásněla, viděli a poznali, zaradovali se velmi. Smáli se a plakali 
najednou a brzv se spolu dorozuměli, jak zlá bvla k nim jejich macecha. 
My, bratři, pravil nejstarší z nich, musíme v tvarech divokých 
labutí lítati, pokud slunce na nebi svítí a teprve, kdvž zajde, dostáváme 
zase svou lidskou podobu; proto musíme vždy toho dbáti, abychom před 
slunce západem vždy pevnou půdu pod nohami cítili, neb kdvbvchom ještě 
v té době nahoře pod oblakv lítali, sletěli bvchom v tvaru lidí dolů do 
hlubiny. Zde nebvdlíme, nvbrž tam za mořem, kde jest zrovna tak krásná 
země jako zde, ale cesta tam jest velmi daleká. Musíme letěti přes veliké 
moře a nepotkáme žádnv ostrov na cestě, kde bychom přenocovati mohli. 
Jen osamělý malý útes vyčnívá z vln, zrovna tak veliký, že v hustém shluku 
vedle sebe můžeme si tam odpočinouti; při přílivu stříká voda přes nás, 
ale i tak jsme milému Bohu za to vděční. Tam přenocujeme v své lidské 
podobě, bez kteréž bvchom své drahé vlasti spatřiti nemohli, neboť dva 
nejdelší dnv roku potřebujeme k letu. Jen jedinkrát za rok jest nám do- 
voleno, navštíviti domov, tam smíme jedenáct dnů zůstat a přeletěti veliký 
les, v němž můžeme spatřiti zámek, v němž jsme se narodili a kde ná^ 
otec bvdlí, jakož i vysokou kostelní věž, u které naše milovaná matka spí 
pochována. Tam zdá se nám, že jsou strom v a keře spřízněn} s námi, tam 
se prohánějí koně přes daleké pláně, jak jsme to vídali v své mladosti, 



DIVOKÉ I. lid Th 

tam uhlíři své staré písně, při nichž jsme \ dětství taněívali; tam 

nás 3 táhne a zde jsme i tebe nalezli, sestřičko drahá! Dva dny 

smíme tu ustati, pak musíme opět daleko za moře do oné nádherné 

která však není naším domovem. Jak máme však tebe vzíti s sebou, 
kil\. nemáme ani lodi ani člunu? 

( o mohu počít, abych vás vysvobodila? ptala se sestra. Bavili se 
spolu skoro celou noc; jen málo hodin klesl spánek na jejich víčka. 

Eliška se probudila tepotem křídel labutích, která nad ní zašuměla, 
v labutě opět proměnění bratři kroužili ve velkých obloucích vždj výš a 
výše, až docela /mizeli. Ale jeden z nich, ten nejmladší, zůstal u sestry. 
Položil hlavu svou v její klín, ona hladila jeho peruti a zůstali celý den 
spolu. K večeru přilétli opět druzí, a sotva slunce zapadlo, stáli tu opět 
\ své přirozené podobě. 

Zítra opět odletíme odtud a nesmíme se po celý rok vrátiti, ale 
telte zel - zanechati nesmíme! Máš odvahy, jíti s sebou? Má paže je dost 
silná, b\ tě přes Ks přenesla, což by naše všecka křídla dohromad) ne- 
měla síK , moře tebou přeletěti? 

Ano, vezměte mne s sebou! pravila Eliška. 

Celou noc strávili tím, aby z pružných vrbových prutů a tuhých 
třtin spletli pevnou síť. Do této si Eliška lehla, a když slunce vyšlo, a bratři 
opět v labutě byli proměněni, tu uchvátili síť svými zobáky a vzlétli 
s drahou sestrou, která (kile tiše spala, vvsoko do oblak. Sluneční paprsky 
padaly jí přímo do tvářej tu se vznesla jedna z labutí nad hlavu její, aby 
ji širokým křídlem svým zastínila. 

Když se Eliška probudila, byli již daleko od země vzdáleni, a ona 
myslila, že ještě sní, tak jí to podivné připadalo, že je tak vysoko nad 
mořem vzduchem unášena. Vedle ní ležela snítka se skvostnými zralými 
jahodami a snopek vonných kořínků, tyto sebral nejmladší bratr a jí tam 
je položil. Usmála se naň vděčně, neboť dobře jej poznala; on to byl, který 
letěl nad ní a ji svou perutí zacloňoval. 

Byli teď tak vysoko, že první loď, kterou pod sebou spatřili, vypa- 
dala jako racek, ležící na vodě. Vysoký jako hora stál velký oblak za nimi 
a na tomto spozorovala Eliška vlastní stín svůj i stín jedenácti labutí, který 
otcovsky s nimi táhnul. Byl to tak čarovný obraz, jakého posud neviděla. 
Ale pomalu, když slunce výš stoupalo, a mrak dále za nimi zůstal, zmizel 
tento obraz stínu spějící s nimi. 

I 'o celý den létli bez zastavení jako svištící šíp vzduchem, ale šlo 
to přece jen pomaleji než jindy, neboť musili nésti sestru. Stáhla se bouřka 
a večer se blížil. S úzkostí pozorovala Eliška, jak slunce víc a víc klesá, 
a posud nebylo po osamělém útesu v moři ani stopy. Zdálo se jí, jakoby 
labutě dělal) rychlejší tep) svými křídlv, ach, ona byla vinna, že nemohl} 



DIVOKÉ LABUTĚ 



67 



rychleji ku předu! Sotva by slunce zapadlo, musily by se opět lidmi státi 

a tak do moře se sřítiti a utonouti. Tu se modlila z nejhlubšího srdce 
k milému Bohu a prosila o pomoc; ale posud nebylo útesu nikde viděti } 
spíš táhl černý mrak blíž a blíž a silné nárazy vichru bouři hlásaly. Oblaka 
slila v jednu zmarem hrozící spoustu, která se skoro jako olovo ku předu 
posunovala; blesk se křížil za bleskem. 

Nyní dostihlo slunce skoro hladiny vodní; Elišce bilo srdce. Tu létly 
labutě tak rychle dolů, že mvslila, že již se řítí; ale nebylo tomu tak, opět 



?* 




se vznášely dále. Slunce se již skoro do polovice do vln pohroužilo, kdy 
spatřila malý útes pod sebou. Tento nebvl větší než tuleň, kterv by svou 
hlavu nad vodu vystrčil. Slunce rychle zapadlo; teď blýsk' jen uzounký 
pruh jeho nad obzor, v tom se dotkly jejich nohy pevné země, a sluneční 
světlo shaslo jako poslední jiskérka dohoří vajícího papíru a bratři spjavše 
paže stáli kolem ní, ale více místa než právě pro ni a bratry na útesu ne- 
bvlo. Vlny hučely kolem a srážely se nad jejich hlavami, nebe plálo jakoby 
stálo v plamenech, a rána hromu za ranou se rozléhala. Ale sestra a bratři 
drželi se vespolek za ruce a zpívali žalmy, z nichž čerpali útěchu i odvahu. 
Kdvž svítalo, byl vzduch čistý a tichý, a sotva slunce vyšlo, létly 
labutě s Eliškou opět dále. Moře se zdouvalo ještě, tak že nahoře ve vzduchu 
plynoucím připadalo, jakoby bílé pěnv na temnězeleném proudu byly miliony 
labutí na vodě se houpajících. 



DIVOKÉ LABUTĚ 

Kdvž slunce výši stouplo, spozorovala Eliška i >< >1« > ve vzduchu plujíc 

bou kraj hornatý s třpytícími se spoustami ledu na skalách a jich 

i. m táhnul se na několik mil dlouhý zámek s několika nulami sloupoví 

strmícími nad sebou. V hloubi vlnily se palmové les) a vzácné květiny 

velké jako mlýnská kola. Eliška se ptala, je— li tato země cílem cest) jejich, 

ale labutě jen hlavami potřásly; nebot to, co viděla, 1>\1 nádherný, ustavičně 

měnící oblakový zámek víly Fat) Morgany. Tam nesměl nikdo z lidí 

přijíti. Eliška očí od něho netrhla a tu se náhle hory, Usy a zámek do 

sebe shroutily a místo nich stálo tu (Kácet pyšných chrámů, všeckj stejné 

s vysokými věžemi a gotickými okny. Zdálo se jí, že slyší hlas varhan, ale 

slvšela, byl pouze hukot moře. Již byla kostelům docela blízko, ale tu 

se proměnily v lodstvo pod ni plující, a když opět dolu nahlédla, byly to 

jen /ase mořské mlhy nad vodou táhnoucí. Věčná /měna se jejím očím 

naskytovala, ale tu již spatřila konečně skutečnou zemi, k níž zaměřili. Tam 

- nádherné, modré hory s lesy cedrovými, zámky a měst) a dlouho 
před slunce západem seděla Eliška na skále před velikou slují obrostlou 
jemnými úponkovitými rostlinami; vyhlíželo to jakob) to tkané koberce byly. 

Nyní uvidíme, co se ti bude zde dnes v noci zdáti, pravil k ní 
nejmladší bratr a ukázal jí její ložnici. 

Dej nebe, aby se mi zdálo, jak bych vás mohla vysvoboditi, 
pravila ona. Tato myšlénka ji zaměstnávala ustavičně, modlila se vroucně 
k llohu o pomoc, ano i ve spaní modlila se v duchu dále. Tu bylo ji, 
jakoby letěla vysoko vzduchem k oblačnému zámku víly Fáty Morgan) 
a jakoby jí víla vstříc vycházela, krásná a zářící a přece jen starušce v 
podobná, která jí dala jahody a vypravovala jí o labutích se zlatými korunami. 

lvi bratři mohou Indi vykoupeni, pravila, ale máš-li též odvahu 
a vytrvalost k tomu? ( >všem jest voda měkčí než tvoje jemné ručky a přece 
i kamení přetvoří, ale nepocítí bolesti, již tvé pisty by vytrpěti musily, 
nemát voda srdce a nepocítí úzkostí a muk, jež ty musíš vytrpěti. Vidíš 
zde tv kopřivy v mé ruce? Toho druhu jich spousta roste kolem jeskyně, 
v níž spíš. Pouze tyto a které' z hrobu hřbitovních rostou, jsou t\ pravé; 
to si dobře pamatuj' Tv jen musíš trhati, třeba až ti puchýřů na kůži na- 
dělají. Pak musíš kopřivy svýma nohama trhati. Pak dostaneš len, z něhož 
jedenáct pancířových košil s dlouhými rukávci naplésti a ušiti musíš. Tyto 
hod přes jedenáct labutí, a éár je zrušen. Ale pamatuj dobře, že od po- 
práce až k okamžiku, kdy ji ukončíš, a byt i léta nad tím pře- 
letěla, slovíčka nesmi- promluviti; první slovo, které by sjelo přes tvé rty, 
projelo by smrtící dýkou srdce tvých bratři. Na tvém jazyku visí jich život, 
dobře -i to zapamatuj ' 

Víla dotkla se Eliščiny ruky kopřivou, ruka zahořela pod ní jak 
oheň, tak že se Eliška probudila. Byl jasný den a těsné na místi, kde 



DIVOKÉ LABÍ 71 

spala, ležela kopřiva, již ve snu viděla. Tu padla na kolena, dekovala mi- 
lému Bohu a vyšla z jeskyně, aby hned s prací svou započala. 

Oběma rukama zasáhla do ošklivých kopřiv, které ji jako oheň pálily, 
a brzy byly její ruce i paže plny velkých puchýřů; ale chtěla to ráda snes 

jen kdyby tím své milé bratry mohla vykoupiti. Pak začla kopřivy trhati 
bosýma nohama a začla z nich přísti zelený len. 

Po slunce západu přišli bratři a ulekli se velice, když shledali, že 
Eliška oněměla Z počátku myslili, že je to nově kouzlo zlé jejich macechy, 
ale když spatřili její ruce, pochopili, že se to děje k vůli nim. Nejmladší 
bratr začal plakati, a kam slzy jeho padly, tam nepocítila Eliška žádné bo- 
lesti více a puchýře zmizel v. 

Celou noc strávila v práci; neboť nenalézala klidu, pokud by bratry 
nevykoupila; celv druhý den za nepřítomnosti labutí seděla o samotě, ale 
nikdy jí čas tak rychle nemíjel. Jedna pancířová košile byla již hotova a 
ihned začla druhou. 

Tu zazněl lovecký roh na horách. Schvátil ji strach, neboť zvuk se 
blížil stále víc a více. Nyní slyšela i štěkot psú a chvatně seběhla do své 
jeskyně, svázala kopřivy, které již nasbírala a nalámala, do otýpky a po- 
sadila se na ně. Náhle vyskočil z křoví veliký pes a hned za ním druhý 
a hned třetí. Štěkali hlasně, běželi opět zpátky a opět se vraceli. Za chvíli 
byli všichni lovci kol jeskvně shromážděni a nejkrásnější z nich byl král 
této země. Přistoupil k Elišce, jaktěživ neviděl dívky krásnější. 

»Jak jsi se dostalo sem, ty čarokrásné dítě ř ptal se. Eliška po- 
třásla hlavou, vždyť nesměla mluviti, neboť šlo tu o vvkoupení a život jejích 
bratří. Ale ruce své ukryla pod zástěru, abv král neviděl, co musí vytrpěti. 
Pojď se mnou, pravil král, zde zůstati nesmíš. Jsi-li tak dobrá 
jako jsi sličná, chci tě do hedbáví a sametu obléci, zlatou korunu na hlavu 
ti vsaditi a budeš pak v mém nejkrásnějším zámku přebývati.* Při tom 
vyzvedl ji na svého koně. Ona plakala a lomila rukama, ale král pravil: 
»Chci jen tvé dobro a jednou mi za to budeš děkovati. Pak se pustil 
cvalem do hor, nesl ji před sebou na koni a lovci cválali divoce za ním. 

Kdvž slunce zapadalo, leželo nádherné město královské se svými 
chrámv a báněmi před nimi a král odvedl Elišku na svůj zámek, kde ve 
vysokých mramorových síních nádherné vodojemy šplounalv a kde zdi a 
stropv bohatě malbami byly ozdobenv. Ale ona neměla smvslu pro to, plakala 
jen a truchlila. l!ez vůle nechala se od komorných obléci do královských 
šatu, naplésti si perel do vlasů a navléci si rukaviékv na popálené ruce. 

Jak tu stála v plné nádheře, bvla tak oslnivě krásná, že dvůr se 
ještě hlouběji před ní uklonil a král ji za svou nevěstu zvolil, ačkoliv arci- 
biskup hlavou vrtěl a šeptal, že ta krasavice z lesu jest jisti- čarodějka, 
která zrak králův zaslepuje a srdce mu poblázní. 



DIVOKÉ LABUTI 

král nedbal toho, kázal, aby hudba zazněla, abj přineseny byl} 
m pokrmy i ahv nejkrásnější dívk) před ní tancovaly, načež byla 
vonnými sad) do nádherných komnat odvedena. Ale ani úsměv nemilí' se 
a nezakmiť v jejích očích, které jen bezmezné hoři' vyjadřovaly. 
Nvni otevřel kr;íl těsně vedle malou komnatu, kde spáti měla; tato byla 
celá drahocennými zelenými kolnici ověšena a na vlas jeskyni se podo- 
bala, k<le král Elišku nalezl. Na zemi ležel svitek lnu, který již z kopřh 
upředla, a pod přikrývkou ležela hotová již košile pancířová. Všecko to byl 
vzal jeden zloven s sebou jako zvláštní památnost. 

Zde se můžeš v dřívější domov svůj \ ni \ sliti, pravil král. Zde 
máš práci, kterou jsi se tam zaměstnávala. V nynější nádheře tě potěší, tu 
i tam na onu dobu si vzpomenouti. 

[akmile Eliška uzřela, co jí na srdci tolik leželo, zahnil úsměv kolem 

li úst a krev se jí vrátila do tváří. Myslila na vykoupení bratru svých, 
políbila králi ruku a on ji přitiskl k srdci a kázal všemi zvony ohlásiti svou 
svatbu. Krásná, němá dívka z lesa byla nyní královnou v zemi. 

Ovšem arcibiskup šeptal králi zlá slova do ucha, ale ta nepronikla 
k jeho srdci, a byla svatba. Arcibiskup sám musil Elišce na hlavu korunu 
vsaditi. Tu jí vtiskl tenký obrouček koruny tak hluboko do čela, že ji to 
jistě zabolelo, ale ona necítila žádné bolesti tělesné, neboť mnohem užší 
obrouček tiskl její srdce, a tím byla starost o bratry. A zůstala nadále 
němá ústa její, neboť jediné její slůvko mohlo bratry o život připraviti. Ale 
z její očí mluvila vroucí láska k dobrému, krásnému králi, který vše dělal, 
aby ji potěšil. Den ke dni měla jej radši a přála si z celého srdce, aby se 
mu mohla svěřiti a hoře své mu požalovati. Ale to právě nesměla. A tu 

v noci od něho odplížila, odešla do své tich.' komůrky, která byla za 
sluj upravena, a pletla zde jednu pancířovou košili po druhé; ale když 
došlo na sedmou, tu neměla lnu více. 

lak věděla, rostly kopřivy, jež jedině potřebovat mohla, na hřbitově, 
a ona je musila sama natrhati; jak to měla jen udělati? 

Ale co je všecka bolest na rukácli srovnána s mukou, již v srdci 
trpím'- mvslívala si. Ale já se toho musím odvážiti a dobrý Bůh mi jistě 
pomůže! S úzkostí, jakby něco zlého zamýšlela, vplížila se v lunojasné 
noci do zahradv a šla dlouhým stromořadím a osamělými ulicemi ku hřbi- 
tovu. Zde viděla, jak na jednom z nejširších kamenu náhrobních sedí v kruhu 
ošklivé, staré čarodějnice. Svlekly se ze svých hadru, jakoby se koupat 
chtěly, a hrabaly dlouhými hubenými prsty v čerstvých hrobech, vytahovaly 
z nich mrtvoly a pojídaly jejich maso. Eliška musila těsně kolem nich a 
ony upíraly na ni oči. Eliška se však tiše modlila, sbírala kopřivy a vrátila 

s nimi na zámek. 



DIVOKÉ LABUTĚ 75 

Jediný člověk ji viděl, totiž arcibiskup. On ještě bděl, kdy/ všichni 
spali. Nyní myslil, že měl pravdu, když tvrdil, že není to u královny 
vše, jak by mělo býti. Byla vskutku čarodějnice a proto obloudila krále 
i celý národ. 

Druhého dne vypravoval králi v kostele, co viděl a čeho se obával, 
ale co jeho tvrdá slova přes rtv jeho sjížděla, potřásali vyřezávaní svatí 
hlavami, jakoby říci chtěli: >Eliška je nevinna! Arcibiskup však to jinak 
vykládal, tvrdě, že tak svědčí proti královně a že potřásají hlavami nad 
hříchv jejími. Tu stekly králi dvě velké slzy přes líce a s těžkými pochyb- 
nostmi v srdci odešel domů. Následující noci dělal, jakoby spal, a tu spo- 
zoroval, jak Eliška vstala a se vzdálila. To se opakovalo každou noc, a král 
vždycky šel za ní potichu a viděl, kterak vždy v komůrce své zmizela. 

Každým dnem se tvář jeho více zachmuřovala. Eliška to ovšem vi- 
děla, ale nemohla chápati, proč. Chování se krále působilo jí úzkost, ale 
ještě větší cítila v srdci pro své bratry. Na královský samet a purpur tekly 
její žhavé slzy, ležely tam jako jiskřící se démanty a všichni, kdo tuto bo- 
hatou nádheru viděli, přáli si býti též královnou. Zatím blížila se její práce 
ke konci, chyběla jen jediná pancířová košile. Ale tu neměla žádný len a 
ani jediné kopřivy. Jednou, pouze ještě jednou musila na hřbitov, aby ně- 
kolik hrstí natrhala. S velkou úzkostí pomýšlela na tu osamělou pouť a na 
ty strašné čarodějkv; ale vůle její byla právě tak neochvělá, jako její dů- 
věra v Boha. 

Eliška Šla. Ale král a arcibiskup ji sledovali. Viděli, jak vchází do 
vrat hřbitovních, jak mizí v nich, a když pokročili blíž, spatřili čarodějnice 
na hrobních kamenech zrovna tak, jak je Eliška vídávala. Tu král v zděšení 
se obrátil, neboť domníval se, že mezi nimi jest ona, jejíž hlava ještě téhož 
večera na jeho ňadrech spočívala. 

»Lid ať vyřkne rozsudek !« pravil, a lid odsoudil ji k upálení na hranici. 

Z nádherných komnat byla nyní odvlečena do tmavé vlhké díry, kde 
vítr mřížemi prohvizdoval. Místo sametu a hedbávu dali jí snopek kopřiv, 
které nasbírala, na ty musila hlavu položiti, a tvrdé, palčivé košile pancířové 
měly jí býti ložem i přikrývkou. Ale nemohli jí dáti nic milejšího. Chopila 
se ihned své práce a modlila se horoucně k Bohu. Na ulicích zpívali uličníci 
hanlivé popěvky o ní, nikdo ji vlídným slůvkem nepotěšil. 

Tu k večeru náhle udeřila labutí peruť o mříže. Byl to její nejmladší 
bratr, který konečně sestru našel. 

Zavzlykla hlasitě radostí, ačkoli věděla, že příští noc bude její po- 
slední, ale teď byla hnedle i její práce skončena a její bratři byli na blízku. 
Nyní přišel arcibiskup, aby strávil s ní poslední chvíle její, neboť to byl 
králi přislíbil. Ale Eliška zavrtěla hlavou a prosila jej pohledem a posuňkem, 
by opět odešel . . . Neboť v této noci musila ukončiti práci svou, jinak bylo 






DIVOKÉ LABUTĚ 



by vše marné vše, bolest, slzy i bezesné noci. Se zlými slovy vzdálil 51 
arcibiskup, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinna 

Malé myši pilné se míhaly po podlaze a přivlékaly jí kopřivy k no- 
hám, aby ji takť- trochu pomohl) ; drozd usedl na mříž okna ;i zpíval celou 
mu- tak vesele, jak uměl, aby Eliška odvahy neztratila. 

Hodinu před slunce východem, sotva--' rozdnívalo, objevilo se ji 
náct bratru před zánikem a žádali, aby byli ku králi připuštěni. Ale bylo 
jim odpověděno, to že jest nemožné, jest pry" ještě noc, král spi a nesm' 
býti prohuzen. Ale bratři prosili a hrozili, až přišla stráž, ano i král se do- 




stavil a ptal se, co ten hlomoz znamená. Ale v témž okamžiku vycházelo 
slunce a tu nebylo lze bratry viděti více, pouze nad zámkem odlétalo jed< - 
náct divokých labutí. 

Z bran městských valil se nyní veškeren lid, aby viděl, jak budou 
upalovat čarodějnici. Bídná herka táhla káru, na které Eliška seděla. Oděli ji 
v suknici z režného plátna, její nádherné, dlouhé vlasy splývaly jí rozpu- 
štěny kolem krásné hlavy, tváře její byly na smrt bledě-, rtové se pohybo- 
vali v tiché modlitbě, a prsty její posud pletly zelený len. Ani na cestě 
k popravišti nepřerušila svou práci, neboť deset košil pancířových leželo 
hotových u její nohou a na jedenácté pletla se zimničnou pílí. 

Hleďte na čarodějku! jak mumlá před sebe! Ani zpěvník nemá v rm , . 
naopak sedí tam se svými hnusnými čáry. Měly by se jí roztrhat na tisíce kusu! 



DIVOKÉ LABUTĚ 



Všecko se tlačilo k ní a chtělo jí dílo její vyrvati - v tom přilétlo 
jedenáct divokých labutí, sedlo si dokola na vůz a bilo velkými perutěmi. 
Dav ustoupil polekán. 

To jest znamení z nebe, jest jistě nevinna! šeptali mnozí, ale ne- 
odvážili se říci to nahlas. 

Nyní ji holomek vzal za ruku. Tu v největším kvapu hodila jedenáct 
košil pancířových na labutě, a rázem stálo kolem ní jedenáct spanilých 
princů. Ale ten jedenáctý měl labutí křídlo místo ramene, neboť právě na 
jediné košili, která nebyla celá hotova, chyběl ještě rukávec. 

Nyní mohu mluviti,; pravila. Já jsem nevinna! A lid, který viděl, 
co se stalo, klaněl se před ní jako před světicí. Ale ona klesla omdlelá 
v objetí svých bratrů, tak ji napjetí, úzkost a bolest dojaly. 

»Ano, ona jest nevinna!- pravil nejstarší z bratrů a nyní vypravoval 
všecko, co se stalo, a mezi tím co vypravoval, rozšířila se kol vůně jako 
z milionů růží; neboť každé poleno hranice dostalo kořeny a vyhánělo větve. 
Teď stálo tam celé vonné křovisko vysoce a plně pokryté červenými růžemi. Ale 
nejvýš seděla velká bílá, svítící květina, která se leskla jako hvězda, tuto utrhl 
král a položil ji na prsa Eliščina. Tu se probudila s mírem a blažeností v srdci. 

A všecky zvony chrámové začlv samy od sebe zvoniti; ptáci přilétali 
v zástupech a byl to svatební průvod k zámku zpátky, jakého posud žádný 
král neviděl. 





TÁTA DĚLÁ. VŽDY DOBRÉ 




rEĎ CHCI VÁM VYPRÁVĚTI 
POVÍDKU . - . 




<r^* 



Teď chci vám vyprávěti povídku, kterou jsem slyšel, když jsem byl ještě 
malv hoch a kdykoliv si od té dobv na ni vzpomenu, zdá se mi býti 
vždycky krásnější, je to s povídkami zrovna jako s některvmi lidmi, bývají 
stářím vždy krásnější a to jest tak milé! 

Byl jsi, čtenáři, zajisté již na venkově a viděl' s tam pravý starý selský 
statek } Xa slaměné střeše roste bvlí a mech, čapí hnízdo trčí na hřebenu 
střechv — ovšem čáp tu nesmí scházeti. Stěnv jsou šikmé, okna nizounká 
a lze jen jedno z nich otvírati. Pec vyčnívá jako malv, tlustý břich ze zdi 
a bez sklání se přes plot, vedle něhož jest kaluž s kachnou — neb často 
i s několika kachňatv pod zmrzačelou vrbou. Mimo to bývá zde též pes 
na řetěze, kterv na každého bez výjimky zaštěká. 

Zrovna takový selskv statek stál na venkově a v něm bydlili staří 
manželé: sedlák a selka. Měli málo majetku ale mvslili, že by mohli přece 



/.//./ ní: l A VŽDY DOBRÉ JEi> / 

dnoho kusu postrádati, totiž koně, kt. r\ se na kraji příkopu u silnice 
pásával N.i tomto koni jezdíval otec do města, sousedé si jej časem vy- 
půjčovali splácejíce to podobnými službičkami. Ale sedlák a selka myslili, 

by bylo přece užitečnější, kdyb) kom- prodali aneb vyměnili za ně< 

coby jim mohlo ještí větších výhod poskytovati. Ale co jen to mělo být? 

[omu budeš, staroušku, nejlépe sám rozuměti, pravila selka. Je 

právě výroční trh \ městě, dojed tam a prodej koně, nebo jej vyměň, co 

uděláš, vždy bude to pravé. Na to mu uvázala nákrčník, něho to uměla 

lépe než on. Udělala mu dva konce, to vypadalo tak fešácky. Pak přejela 

plochou dlaní jeho klobouk, aby tam ani prášku ne/ustalo, políbila jej na 

teplá ústa, načež <>n odjel na koni, který měl býti prodán nebo vyměněn. 

Ovšem, ovšem, táta se v tom vyzná výborně, zašeptala pro sebe. 

Slunce pálilo na bezmrakém nebi, na silnici se strašně prášilo, nebo 

jelo tu mnoho lidí, kteří též na trh se ubírali, na vozech, na koních, nebo 

šli těž pěšky; bez stínu táhla se silnice do dálky. 

Mezi pěšáky byl těž muž, který hnal krávu před sebou. Kráva byla 
tak pěkná, jak jen kráva býti muže. Tu si pomyslil sedlák: Jistě dává 
dobré mléko; krávu za koně byla by jistě dobrá výměna' 

Poslyš, ty s tou kravou, navrhnul bych ti něco,* zvolal. ►Vidíš, 
kůň stojí za víc než kráva, ale mně jest to jedno, jelikož je kráva užitečnější. 
\Y\ \ měníme si j( 

S radosti! pravil muž s kravou a tak si obé vyměnili. Když se tak 
stalo, mohl sedlák ovšem se obrátiti a jíti domů, vždyť dosáhl, co chtěl. 
Ježto ale zamýšlel jeti na trh, chtěl tam býti skutečně, třeba v jen by se tam 
podíval, a tak táhnul se svou kravou dále. Pospíchal co mohl a krávu hnal 
před sebou. Po krátké době potkal muže, který vedl ovci na prodej. Byla 
to plná, dobře vykrmená ovce s hustou, vlnitou srstí. 

Tu bvch měl rád, myslil si sedlák, >u příkopu by měla trávy dost 
a v zimě bvchom ji mohli vzíti do světnice. Vlastně bylo by to správnější, 
abychom místo krávy ovci si drželi. 

Ty, nevyměníme si ta zvířata: ptal se muže s ovcí. Ten byl 
přirozeně ihned srozuměn, výměna se provedla a nyní kráčel sedlák 
s ovcí dále. 

Tu spozoroval na pěšině do silnice ústící muže nesoucího pod ramenem 
velkou husu. 

I ' čerta, to je krásná husa, kterou máš! oslovil náš sedlák muže. 

To bude peří a sádla a jak by se v naši louži pěkně vyjímala! To by 

bvlo něco pro mámu, jakby mohla využitkovati všecky odpadky, často 

říkávala: Jen míti husu na krmení, 1 teď by ji mohla míti a má ji také míti! 

Chceš vvméniti ř Dám ti ovci za husu a ještě se ti pěkně poděkuju! 



CO TÁTA DĚLÁ, VŽDY DOBRÉ JEST 85 

Muž ovšem rád svolil k výměně a tak dostal sedlák husu. Byl již 
hezky blízko u města a tlačenice na silnici byla stále větší a větší. Hemžilo 
se to lidmi a dobytkem na cestě i u příkopu a u mýta tísnil se dav až na 
bramborové pole výběrčího, kam tento přivázal svou slepici, aby se mu 
ve zmatku tom nezaběhla. Byla to pěkná slepice, s krátkými perv na ocase 
a mžikala jedním okem. >TCdák, kdák,< říkala, ale co si při tom myslila, 
nemohu ti říci, milé dítě; když však sedlák slepici spatřil, pomyslil si: To 
jest nejkrásnější slepice, jakou jsem kdy viděl, ta je hezčí než kvočna páně 
farářova. Tu bvch míti chtěl! Slepice vždy si najde zrníčko, netřeba se skoro 
starati o ni. Myslím, že by to byla dobrá výměna, kdybych ji dostal za 
husu. - - Hoj vy tam! Nevyměníme si ta zvířata ?« ptal se výběrčího. 

Výměna? To by nebylo špatné! pravil tento. A tak si to vyměnili. 
Sedlák dostal slepici a výběrčí dostal husu. 

Sedlák dobře svůj čas využitkoval. Co všecko už provedl! Horko 
bylo a on byl jak se patří zemdlen. Skleničku kořalky a kousek chleba byl 
si již dle svého mínění patrně zasloužil a když tu stál právě před hostincem, 
chtěl tam vejíti, ale v též chvíli vyšel odtamtud pacholek s plným pytlem 
na zádech. 

»Co to neseš ?« ptal se sedlák. 

»Shnilá jablka,< odvětil tento. »Plný pytel pro prasata.* 

»Plný pytel jablek! Jaké to množství! To by koukala moje stará 1 
Minulého roku měli jsme z naší staré jabloně u stodoly jediné jablíčko, 
to jsme schovávali a stálo na skříni, až shnilo. Ukazuje to vždy na jakýsi 
blahobyt v domě, říkávala máma. Ale tohle byl by teprv blahobyt, přál 
bych jí takovou podívanou. « 

»Nu a co bys mi za ten pytel dal?' ptal se pacholek. 

»Dal ? Nabízím ti svou slepici. 

A tak vyměnil slepici za pytel jablek a vstoupil s tímto do krčmy. 
Opřel pytel o hodně vytopená kamna, čehož si ovšem nevšimnul. V jizbě 
bylo mnoho cizinců, koňařů, pohunků a také dva Angličané. Tito jsou všichnj 
tak bohatí, až jim peníze z kapes se tlačí, a sázky dělají, což jest jejich 
největší zábavou, jak uvidíš. 

»Ss . . . ss . . . co to znělo tak podivně směrem od kamen? To se 
začla jablka péci. 

»Co pak je to?« ptali se všichni najednou. 

Nu a tu zvěděli hned celou tu událost, od koně, který byl za krávu 
vyměněn, až dále to došlo na shnilá jablka. 

»No, to dostaneš výprask, až přijdeš domů,« pravili Angličané, tím 
jist býti můžeš !« 

»Co ? Výprask ? Hubičku mi dá a řekne : Co táta dělá, je vždycky dobré. « 






. I DĚLÁ, VŽDY DOBRÉ .77: s/ 



Vsaďme se! pravili Angličané. Dostaneš zlata na sudy, když 
vyhi to liber dělá libru na lodích 

já budu s věrtelem spokojen! pravil sedlák. Mohu však jen 
s věrtelem jablek pro sebe a pro mámu se vsaditi, ale to je víc než rovná, 
•>i plná míra! 

Platí! /volali Angličané a tím byla sázka uzavřena. Na to objednán 
byl povoz hostinského a sedlák se shnilými jablky i Angličané vyjeli do 
vsi a octli se brz) pfed statkem sedláka. 
Dobr^ večer, mámo! 





I lobiý večer! starouši! 

I ak již jsem to \ yměnil. 

lomu \\ rozumíš' pravila sdka muže objímajíc, pytle ani Angličanů 
si nebyla ještě povšimnula. 

Nu, já jsem ted) vyměnil koně za krávu! 

Bohu díky! pravila žena, teď mužem. ■ dělati / mouky a na stul 
dáti máslo a sýr. To byla výborná výměna. 

Ale pak jsem vyměnil krávu za ovci. 

To bylo ještě lepší, ty myslíš vždycky na všecko! Pro ovci máme 
krmě dost. Budeme míti ovčí mléko a sýr a vlněné punčochy a noční 
kazajky. Kráva nedá vlny nebo ztrácí chlup 

Ale ovci jsem vyměnil za husu. 



CO TATA DĚLA, VŽDY POTŘE JEST -7 

Tak opravdu letos si na huse martinské pochutnáme' Ale staroušku, 
ty vždy myslíš na to, jakbys mi radost jen udělal. To byl výborný nápad'. 
Husu přivážeme venku na provaz a do Martina muže se ještě vykrmiti. 
Ale stará, husu jsem vyměnil za slepici. 

Za slepici? Také dobrá výměna! Slepice klade vejce, líhne je, 
budeme míti kuřata, ba celý slepičí dvůr. Ten jsem si v duchu již dávno 
právala. 

Ale slepici jsem vyměnil za pvtel shnilých jablek. 

»Ted tě musím zhubičkovat! vzkřikla žena plna radosti. Děkuji 
ti, nejdražší mužíčku, a hned ti musím něco vvpravovat. Když jsi dnes ráno 
odešel, přemýšlela jsem, co bych ti dobrého uvařila, až přijdeš domu. Vejce 
s pažitkou ! Vejce jsem měla, ale žádné pažitkv. Proto jsem zašla vedle do 
školv, vím určitě, že jí tam mají dost. Ale paní je lakomá, třeba to nedává 
znáti. Prosila jsem ji, aby mi půjčila trochu pažitkv. Půjčit? pravila, vnáší 
zahradě ničeho neroste, ani shnilé jablko ne, ani to bvch vám půjčit nemohla. 
A já jí teď mohu půjčit ne jedno, nýbrž celý pytel! To mne těší, tatínku. « 
A dala mu notnv polibek zrovna na ústa! 

•To se mi líbí, pravili Angličané jednohlasně, čím dál tím více 
s kopce, ale vždveky stejně vesele! To stojí opravdu za peníze' 

A na to vysázeli sedlákovi, kterv nedostal vvprask, nýbrž spoustu 
hubiček, plnou libru zlaťáku na stůl. 

Inu, inu, vvplácí se to vždy, nahlíží-li žena, že táta je nejmoudřejší, 
a když vvzná, že co dělá, vždy je dobré. 

Hleď, to jest moje povídka! Slyšel jsem ji jako chlapec, teď jsi ji 
také slyšel a víš, že vše, co otec dělá, vždy jest dobré. 





BYL KDYSI V JEDNÉ ULICI STARV, 
TUZE STARÝ DUM. 

12 




Byl kdysi v jedné ulici starý, tuze starý dum; byl skoro již tři sta let 
starý. Mohl to každý čísti v trámoví, kde letopočet, chmelem a tuli- 
pány ovinutý, vřezán byl. Celé verše v starobylém písmu byly tu a 
nad každým oknem byla do trámu šklebící se maska vyřezána. Jedno po- 
schodí vyčnívalo o hodný kus nad druhé a těsně pod střechou táhnul se 
okap končící v dračí hlavu. Z této tlamy měla vytékati dešťová voda, ale 
vytékala vždy břichem, neboť okap byl děravý. 

Všecky ostatní domy v ulici byly nové a pěkné s velikými okny a 
hladkým zdivem a bylo na nich vidět, že nechtějí se starým domem se 
stýkati. Myslily si patrně: Jak dlouho bude ještě tato stará zřícenina dělati 
zde ostudu? K tomu vyčnívá arkýř tak daleko, že všem lidem z našich 
oken se dívajícím vyhlídka na jednu stranu jest zatarasena. Schody jsou 
tak široké jako zámecké a vysoké jako na chrámovou věž. Železná mříž 
vypadá jako dvéře k staré hrobec a jest plna mosazných knoflíků; to je 
přece nevkusné. « 

Naproti starému domu stály rovněž nové a pěkné domy a tyto 
smvšlelv rovněž tak. Ale u jednoho okna seděl malý hoch svěžích, červených 
líček a jasnvch zářících očí a tomuto se líbil starý dum stejně v záři slu- 
neční jak v svitu měsíčném, a když se díval na protější zeď, s které vápno 



STARÝ DUM 

opadalo, tu si v duchu maloval, jak asi ulice se schody, arkýři a špičatými 
Štíty dříve vypadala, a pak viděl také vojáky s halapartnami a okapy, které 
v podobě duchů a potvor kol. m pobíhaly. Ba vyzýval ku prohlíženi a 
ku přemýšleni ten dům! 

Bydlil v něm starý muž, který nosil posud staromodní kalhot) po 
kolena, velký kabát s mosaznými knoflíky a paruku, na které bylo viděti, 
to byla skutečná paruka Každého rána dostavil se k němu starý sluha, 
aby obstaral vše, čeho bylo zapotřebí. Jindy byl stařec v kalhotách po 
kolena sahajících celý drn sáni doma Chvílemi postoupil k oknu a vyhlížel 
ven; tu naň kývnul malý hoch a Stařec mu rovněž tak pokynul. Tak se 
poprvé spolu seznámili, pak se stali přátely, ačkoliv nikdy spolu nepromlu- 
vili, ale to bylo jedno. 

Malý hoch slyšel, jak rodičové jeho jednou pravili: Starému muži 
z protějška se vede sice dosti dobře, ale je tak strašlivé sám.« 

Nejbližší neděle zabalil hoch něco do kusu papíru, sešel s tím dolu 
před vrata a když sluha, který nákup obstarával, okolo šel, pravil k němu: 
I >de vzdej, prosím té, toto starému muži naproti, ode mne. Mám dva olo- 
věné- vojáčky; tady jest jeden z nich, toho mu daruji, jelikož vím, zeje tak 
strašlivě osamělý. 

Obličej sluhy se rázem rozjasnil. Pokývl a odnesl olověného vojáčka 
do starého domu naproti. Po nějakém čase přišel dotaz, jestli by hošík 
neměl chuť, sám starého pána navštíviti. Rodiče mu to hned dovolili a hoch 
odešel do starého protějšího domu. 

Mosazné knoflíky na mřížích leskly se mnohem jasněji než jindy 
mohlo se mysliti, že byly na poctu návštěvy zvlášť vycíděny, a zdálo se, 
jakoby vyřezávaní trubači — na dveřích totiž byli vyřezaní trubači stojící 
v tulipánech - - foukali ze všech sil v své nástroje, neboť jejich tváře byly 
jaksi mnohem nadutější než jindy. A oni skutečně troubili Trataratá, malý 
hoch přichází, trataratá! • Pak se dvéře otevřely. Celá chodba byla plna 
starých obrazu rytířů v brnění a dám v hedvábných šatech. Brnění chřestila 
a hedvábí šustilo. Pak byly schody o mnohých stupních nahoru vedoucí, pak 
šlo to několik stupňů dolů a nyní octl se hoch na altánč. Tento vypadal 
jako na spadnutí, všady zely veliké díry a dlouhé trhliny, z nichž tráva a 
kvítí vyrážely; neboť celý altán i zed byly porostly úponkovitými rostlinami, 
tak že bvlo zde jako v zahradě a přece to byl jen altán. Kolem stály na 
obrubě římsv staromodní květináče, představující obličeje s oslíma ušima. 
Květin však nikdo nepěstoval, nýbrž rostly, jak se jim líbilo. Z jednoho 
hrnce visely karafiáty totiž samé- dlouhé stonky a výhony na všecky 

strany a zdálo se, že tyto povídají: > Vzduch nás hladí, slunce nás líbá a 
slíbili nám na neděli po malém kvítku, ano, dostaneme v neděli po 
kvítku!* 



STARÝ DŮM 95 

Z altánu přišlo se do pokoje, jehož steny mely tapety ze svinské 
kůže, veliké zlaté květy byly na nich vtlačeny, což dělalo velmi přívětivý dojem. 

• Pozlátko to brzy zmizí, 
svinská kůže trvá ryzí* 

zdálo se, že povídají stěnv. 

Stály zde též lenoškv s vysokými vyřezávanými lenochy a opěradly 
po obou stranách. Posaď se! posaď se!« říkaly tyto. O, jak to v nás 
praská. Dostaneme asi brzy dnu do zad, jako tamhle ta stará skříň! 
O, hrůzo !« 

Na to octl se hoch v pokoji s arkýřem, a zde seděl starý pán. 

-Děkuji ti za olověného vojáka, můj malý příteli,* pravil starý muž, 
»a děkuji ti rovněž za to, že jsi mne navštívil. 

»Dík, dík!« aneb »prask, prask! < zaskřípalo to v starém nábytku; 
bvlo ho zde tolik, že si zrovna překážel, když si hošíka prohlížel. 

V prostředku na zdi visel obraz překrásné, mladé a štěstím zářící 
dámy, ale v kroji docela staromodním s napudrovanými vlasy a v tuhém 
živútku; neřekla ani > dík ani prask , ale dívala se vlídným pohledem na 
hošíka, který se ihned starého pána otázal: Odkud pak jsi sebral tento 
obraz ?« 

»Od vetešníka tamhle na rohu, odpověděl starý pán. Tam visí 
ještě mnoho obrazů, ale nikdo jich nezná, aniž se o ně zajímá, neboť osoby, 
které představují, jsou již všecky mrtvé a pochované. Ale v mládí svém 
tuto jsem znal, ale umřela již před pul stoletím.* 

Pod obrazem visela za sklem v rámci uvadlá kytice, jistě také pul 
století stará, tak stará vypadala. A kyvadlo na velkých hodinách tikalo sem 
a tam a ručičky se točilv a všecko v pokoji stárlo víc a více, aniž toho 
kdo pozoroval. 

»Moji rodiče říkají, začal hoch znovu, »že jsi tak hrozně osamělý.« 

»Ó, nikoli, « odpověděl starý pán, >staré myšlénky se všemi upo- 
mínkami chodí mne navštěvovat, a nyní přišel jsi i ty; mně se vede 
docela dobře. 

Na to vyňal z příhrady knihovny obrázkovou knihu; tu byly dlouhé 
průvody, nejpodivnější kočáry, jakých dnes již nelze viděti, vojáci, kteří 
vypadali jako kluci na kartách, a měšťané s vlajícími prapory. Na korouhvi 
krejčů byly nůžkv dvěma lvy držené, na korouhvi ševců nebyla bota, nýbrž 
orel a to dvojhlavý, neboť u ševců musí všecko býti tak, aby mohli říci: 
»To je pár!« O, to byla nádherná kniha! 

Pak odešel stan' pán do vedlejšího pokoje pro zavařeniny, jablka 
a ořech v. Jest to přece nádherné zde v tom starém domě, myslil si 
chlapec. 



s/ JAT DŮM 

Já to zde nemohu vydržet! ozval je náhle olověný vojáček, stojící 
na skříni. Je zde tak pusto a smutno, je-li člověk zvykl]? na rodinný" život, 
nelze se tu cítiti doma. Já to nemohu vydržeti! Den ubíhá tak pomalu a 
noc teprve, ta je nekonečná. Zde to není jako tam u vás naproti, kde tvůj 
otře a tvá matka tak vlídně spolu hovořili a kde jsi t\ s malými svými 
sestřičkami tak děsný hlomoz dělával. Ach, jak smutno jesl zde u starého 
muže! Myslíš, že dostane kily polibek či přívětivý" pohled, či snad docela 
stromek o vánocích? Nedostane ničeho, leda hrob. Já to zde nemohu 
vydržeti! 

Nesmíš to tak pojímat těžce, pravil chlapec, mně se zde naopak 
velmi líbí, a pak přicházejí také staré myšlénky se svými vzpomínkami na 
ná\ štěvu!« 

Ale těch nevidím a také jich naprosto neznám, odpověděl olověný 
vojáček. Já to zde nemohu vydržet! 

Musíš! odpověděl chlapi c. 
Nyní se vrátil starý pán s obličejem radostným a přinášel nádherné 
zavařeniny, jablka a ořechy. Tu již hoch na olověného vojáčka více 
nemyslil. 

stny" a rozjařený šel pak hoch domů. Dny a týdny míjely, kývalo 
navzájem do starého domu a zpět a pak směl chlapec opět přijíti. 
Vyřezávaní trubači spustili »Trataratá! Hoch, je zde, trataratá!« 
Meče a brnění na obrazech předků chřestily, hedvábně- šaty šustily, svinská 
kůže odříkala svůj veršík a staré židle pocítily dnu v zádech. Ach, ach! 
Bylo to na vlas stejné jako po prvé, neboť tam naproti míjely den a 
hodina stejně. 

»Já to zde nemohu vydržeti! volal olověný vojáček. Plakal jsem 
olovění' slzy. Je tady příliš smutno! Raději bych táhl do války a ztratil 
ruce i nohv! To by byla přece nějaká změna! Nelze to vydržeti! Ted již 
také vím, co je to dostati návštěvu starých myšlének se starými upomínkami. 
Moje byly zde a mohu ti říci, že to není žádni' potěšení, trvá-li to dlouho. 
Byl jsem již skoro na tom, seskočiti dolů se skříně. Rozeznával jsem vás 
cky naproti tak zřetelně, jakobvste byli zde skutečně. Bylo takoví- ne- 
zapomenutelné jitro nedělní, na kt< n se jistě rozpomeneš. Vy děti stály 
jste kolem stolu a zpívaly jste chorál, který každodenně ráno zpíváte. Stály 
jste zbožné s rukama sepjatýma, otec i matka vypadali tak slavnostně, 
kd\ž se náhle dveře otevřely a tvá sestřička, Marie, sotva dva roky stará, 
jež stále jen tančiti chce, jak hudbu nebo zpěv slyší, vešla, a ačkoliv jste jí 
v tom brániti chtěli, začla přece tančiti, ale nemohla přirozeně přijíti do 
taktu, jelikož tóny chorálu se příliš protahovaly. Stála konečně na jedné 
noze s hlavou v před daleko nachýlenou, pak na druhé noze, stále hlavu 
více do předu chýlíc, ale nechtělo to stále nijak dohromady. Vy jste snili 



STARÝ PCM 99 

kol velmi vážní, ač vám též při tom notně krušně bylo, ale já se musil 
v nitru tak smáti, že jsem spadl se stolu a utržil si bouli, kterou mám do 
dneška. Nebylo to však též správné ode mne, že jsem se smál. Toto a 
všecko jiné, co jsem zažil, táhne teď před mým nitrem a to budou asi ty 
staré myšlénky se svými vzpomínkami. Ach, vypravuj mi přec, zdali v ne- 
děli ráno ještě zpíváte, vypravuj mi něco o malé Marii. A jak se vede 
mému soudruhu, druhému olověnému vojáčku? Ten měl štěstí, já to zde 
nemohu vvdržeti! 

»Jsi darován, « odpověděl chlapec, »a proto musíš zde vydržeti, což 
to nenahlížíš ?« 

Nyní přišel starv pán se skříní, v níž bylo mnoho vzácných věcí. 
Skřínky na líčidla a na balsám a karty a tyto byly tak velké a pozlacené, 
dnes nelze ani spatřiti takových. Pak se vytahovaly staré zásvuky. Klavír 
byl otevřen. Na vnitřní straně víka byla namalovaná krajina, a když stařec 
uhodil do klávesů, zněly tóny slabě a chraptivě, mezitím co on tiše písničku 
si notoval. »Ano, to zpívávala též,« pravil kyna vlídně k podobizně, již 
koupil u vetešníka na rohu. A při tom oči jeho jasně zazářily. 

>dci do války, chci do války !« zvolal olověný vojáček tak hlasitě, 
jak mohl, a skácel se na podlahu. 

Ale kam pak se poděl? Starý pán hledal, chlapec hledal, ale byl 
ten tam a prvč. Však já ho najdu, « pravil stařec, ale nenašel ho nikdy 
již, v podlaze bylo příliš mnoho trhlin a děr. Olověný vojáček propadl do 
jedné trhliny a ležel nvní v otevřeném hrobě. 

Den minul a chlapec odešel domů. Mnoho neděl pak minulo. Tu 
zamrzla okna pevně a hoch musil na tabuli dlouho dýchati, než si otvor 
jíním ku starému domu vydýchal. Tam bylo sněhu do všech arabesek a 
písmen naváto, celé schody byly na stopu vysoko pokryté, jakoby vůbec 
nikdo do domu nevcházel a z něho nevycházel; a také vskutku nikdo ne- 
vcházel a nevycházel, neboť — starý pán byl zemřel. 

Večer zastavil se vůz před vraty a na něm byl v úzké své rakvi 
vyvezen na venek. Měl tam bvti pochován v své rodinné hrobce. Tak jej 
odvezli a nikdo nešel za jeho rakví, pomřeli již dříve všichni jeho přátelé. 
Jen hoch náš poslal mu při odjezdu hubičku z okna. 

Několik dnů později byla v starém domě dražba. Hoch díval se 
z okna, jak všecko se odnášelo, staří rytíři a staré dámy, květináče s dlou- 
hýma ušima, staré židle a staré skříně, jedno přišlo sem a druhé tam. Její 
podobizna, již starý pán u vetešníka našel, putovala opět k témuž a tu již 
zůstala pro vždy zavěšena, nebo teď nikdo víc neznal tu paní a nikdo se 
o starý obraz nestaral. 

13* 



100 STARÝ DŮM 

Na jaře strhli (111111, byl to jen staiý barák, říkali lidé. Ted bylo 
přímo / ulice viděti '1" pokoje s tapetami ze svinské kůže, které byl} 
n\ na zem v cárech, a zelené ůponkj altánu visel) zdivočelé kolem 
řítících se trámů. Ba, tam se pořádně uklízelo 
[o pomohlo, pravih sousední domy. 
Vystavěli krásny dům s vysokými okn) a bílými, hladkými /drnu, 
a napřed, kde stihal starý dum, založili malou zahrádku a psí víno točilo 
a pnulo se po zdích sousedních. Zahradu zavíraly železné mříže s nádherným 
portálem, před nímž se lidé často zastavovali a z ulice do vnitřku se dívali. 
Vrabci přilétali v tuctech a sedali mezi úponky a štěbetali hlasitě spolu, 
jak mohli, ale ne již o starém domě, neboť na ten se nemohli ani již 
rozpomenouti. 

Od té doby prošla léta, tak že z hocha stal se muž, a sice pořádný 

muž, který svým rodičům jen radost dělal. Nedávno měl svatbu a bydlil 

nyní se svou mladou paní v domě se zahrádkou. Jednou stál vedle ní, když 

./ovála prostou polní květinu, která se jí velmi zvlášť líbila; zasazovala 

ji svou ručkou a přitlačovala ji pevně do prsti. Ach, co to bylo? Píchla 

něco špičatého vyčnívalo z hlíny. 

To byl jen si pomyslete — olověný vojáček, týž olověný vojáček, 
který se ztratil u starého pána a pomalu trámovím a rumem až dolů sjel 
a nyní již mnoho roků v zemi odpočíval. 

Mladá paní otřela vojáčka nejdřív zelenvm listem a pak pečlivě svým 
jemným, kapesním šátkem, který skvostně voněl, a tu bylo olověnému 
vojáčkovi, jakoby se probudil z dlouhého, hlubokého spánku. 

I" kaž mi ho! pravil mladv muž; pak se usmál a potřásl hlavou 
llude to asi sotva týž, ale připomíná mi na událost, kterou jsem jako 
malý hoch s olověným vojáčkem zažil. « 

Na to vypravoval své paní o starém domě a o starém pánovi a 
o olověném vojáčkovi, kterého mu poslal, poněvadž byl tak strašně osa- 
mělý. Vypravoval to všecko tak živé, že mladé paní nad starým pánem 
i starým domem slz) do očí vstoupily. 

Ano, možná, že je to týž olověný vojáček, « pravila ona, »chci jej 
uschovati a všecko, co jsi mi vyprávěl, dobře si zapamatovati, a hrob sta- 
rého pána mi také musíš ukázati. « 

»Nevím ani, kde jest, pravil on, nikdo to neví. Všichni jeho přáteli' 
pomřeli, nikdo se o něj nestaral a já byl tenkrát malý chlapec. « 

Jak strašné byl opuštěn!* zvolala ona. 

Ano, opuštěn a sám! pravil olověný vojáček, »ale překrásné jest 
to, nebýti zapomenut. 



STAR V Dl M 



:01 



»Překrásné ovšem, •< zvolalo něco na blízku, ale mimo olověného vo- 
jáčka nevěděl nikdo, že to byl cár tapetv ze svinské kůže. Pozlátko zašlo 
úplně a vypadala jako vlhká hlína, ale své mínění o sobě podržela a vy- 
slovila je: 

Pozlátko — to brzy zmizí, 
svinská kůže trvá ryzí. 

Ale tomu olověný vojáček nevěřil. 




MALENKA 




BYLA JEDNOU JEDXA ZENA 



Byla jednou jedna žena, která by byla ráda měla děťátko. Ale nevěděla 
naprosto, jak by je dostati mohla. I zašla k staré čarodějnici a pra- 
vila k ní: Ráda bych tuze měla děťátko, mohla bvs mi říci, jak bych si 
je mohla zaopatřiti ?« 

»0 ano, tu dovedeme již pomoci, « odvětila čarodějka. »Zde máš 
ječné zrno, ale není z těch, jaká na polích sedláka rostou, nebo kterými 
se kuřata krmí. Zasaď je do květináče a pak něco uvidíš. « 

1 )ěkuju pěkně, pravila žena a dala za to čarodějnici osm grošů 
stříbrných. Pak šla domů, zasadila ječné zrnko, a brzy vvkvetla jí velká, 
nádherná květina úplně tulipánu se podobající. Ale listy byly tak pevně 
sevřenv, jakobv ještě byly v poupěti. 

»To jest krásná květina, pravila žena a líbala ji na nádherné rudě- 
zlaté listy. Ale mezitím, co ji líbala, zazněl silný praskot a květina se ote- 
vřela. Byla to, jak viděti lze bylo, skutečná květina, ale v jejím středu na 
zeleném stonku sedělo malinké, jemňounké a roztomilé děvčátko jako na 
stolici. Nebvlo větší palce a proto mu říkali Malenka*. 

Nádhernou jako olakovanou slupku vlaského ořechu dostala Malenka 
za kolébku, modré listy rijalkové byly tu žíněnkou, a růžový lístek přikry- 
vadlem. Tam spala v noci. Ale za dne hrála si na stole, na který paní po- 
stavila vodou naplněný a květinami ověnčený talíř. Stonkv květů stály ve 
vodě, v níž ploval veliký list tulipánový, na ten si směla Malenka sednout 
a jezditi s jedné strany talíře na druhou. Za vesla jí byly dva vlasy z hřívy 
koňské. To vypadalo vskutku roztomile. Uměla též zpívati, tak něžně 
a pěkně, že něco podobného nikdo neslyšel. 

Jednoho večera, když Malenka spala ve své hezké postýlce, přihopkala 
veliká ropucha oknem, v němž jedna tabule byla rozbita. Ropucha byla 
děsně ohyzdná, velká a slizká. Přihopkovala zrovna na stůl, kde Malenka 
ležela a pod červeným listem růžovým spala. 



14 



106 



MALENKA 




Tohle by byla pěkná ženuška pro mého synka! pravila ropucha, 
uchvátila vlaskjí ořech, \ němž Malenka dřímala, a odhopkovala 
s ním rozbitou t;il>ulí okna <1<> zahrady. 

Zde tekl velký, široký potok; ale podél 
břehu b\lo močálovito a babnito. Zde zůstá- 
vala ropucha se svým synkem, lln, ten byl 
zrovna tak ohyzdný, jako jeho matka, a byl 
jí k nerozeznání podoben. ►Krax, krax, 
brekekex bylo vrše, co dovedl říci, když 
spatřil něžnou dívku v ořechové skořepině. 
Nemluv tak nahlas, pravila stará ro- 
pucha, nebo se probudí. Mohla by nám na- 
posled ještě utéci, nebo je lehýnká jako peří 
labutí. Položíme ji ven do potoka na jeden 
z širokých listu vodních lilií. Ten bude pro ni, 
jelikož je tak malá a lehká, celým ostrovem. 
Odtamtud nemůže utéci, mezitím co my dole 
\ bahně naši slavnostní jizbu, kde budete bydleti a žíti, upravíme. 

Středem potoka rostlo mnoho vodních lilií s velkými, širokými, ztrle- 
nvmi lisu. Zdalo se, jakoby tyto na vodě plavaly, a list, který nejdál od 
břehu vzdálen byl, byl právě největší. Tam plula stání ropucha a po- 
sadila naň Malenku se skořepinou. 

Ubohé děvčátko probudilo se časně druhého rána a když se pře- 

lčilo, kde jest, začlo trpce plakati. Xebo se všech stran byl velký, 

zelenv list obklopen vodou a Malence bylo nemožné, na souš se dostati. 

Stará ropucha seděla 
zatím dole v bahně a vyzdo- 
bovala svůj pokoj rákosím a 
žlutým leknínem; nebo pro 
mladou dceru mělo vše býti 
co nejlépe upraveno. Xa to 
vyplavala se svým ošklivým 
synkem k listu, na němž byla 
Malenka. Chtěli odnésti než- 
nou její postýlku, která měla 
býti do svatební komnaty po- 
stavena dřív, než by nevěsta 
sama práh její přestoupila. 

Stará žába poklonila se hluboce před ní ve vodě a pravila: Zde ti 
představuji svého syna, který bude tvým chotěm. Budete tam dole v bahně 
zcela skvostně bydleti.* 




MALENKA 



107 



»Krax, krax, brekekex« bylo vše, co syn ze sebe s to byl vypraviti. 

A hned vzali nádhernou postýlku a s ní odplavali. Malenka seděla 
sama na zeleném listu a prolévala hořké slzy. Neboť nechtěla bydliti 
u ošklivé ropuchy, aniž míti za muže jejího ošklivého syna. Ale malé ry- 
bičky, které dole ve vodě plavaly, dobře viděly žábu a slyšely též, co 
pravila Malence. Vystrčily proto všecky hlavy do výšky, nebo chtěly též 
viděti to děvčátko. Sotva je spatřily, shledaly, jak je čarokrásné, a bylo 
jim děsně líto, že se má dostati dolů k hnusné ropuše. Ne, to se nesmělo 
státi! Shromáždily se tedv dole v hlubině kolem zeleného stonku, na němž 
Malenka ležela, a podhlodaly stonek, a nyní plul list s Malenkou nahoře 
potokem daleko, daleko, kam ropucha za ním nemohla. 

Malenka jela nyní kolem mno- 
hých měst. Drobní ptáci seděli v keřích 
a zpívali, jak ji shlédli. »Jaké to něžné 
děvčátko !« Dále a dále plul list s dě- 
ckem a tak cestovala Malenka do světa. 

Malý, krásný, bílý motvl ob- 
letoval ji ustavičně, až se konečně na 
listu usadil; nebo Malenka líbila se mu 
velice. Dívka byla teď velmi šťastná, 
že ropucha jí nemůže dohoniti, a kudy 
kolem jela, všady bylo překrásně. 
Slunce lesklo se na vodě, že zářila 
jako tekuté zlato. Tu sňala Malenka 
svůj pás, otočila jeden konec jeho ko- 
lem motýla a druhý konec pevně na 

listu přivázala. Tento letěl nyní ještě mnohem rychleji a Malenka s ním, 
neboť stála na listě. 

V tom letěl kolem veliký chroust. Ten dívku spozoroval, ovinul 
v mžiku své drápkv kolem jejího štíhlého tílka a odletěl s ní na nejbližší 
strom. Zelený list plvnul po potoku dále a motýl letěl s ním, neboť byl 
k listu přivázán a odloučiti se od něho nedovedl. O, jak se zalekla ubohá 
Malenka, kdvž chroust s ní na strom vyletěl! Nejvíc trápilo děvčátko 
pomyšlení na krásného, bílého motýla, jejž byla k lupenu přivázala! Nevy- 
prostí-li se nějak, musí hlady zahynouti. Ale to vše chroustovi bylo jedno. 
Sedl si s ní na největší zelený list, pohostil ji květným medem a pravil jí, 
že jest čarokrásná, třeba nebyla v ničem jako chroust. Později přišli k ní 
všichni chrousti na stromě tom bydlící návštěvou. Prohlédli si Malenku se 
všech stran, ale slečinky chroustí kroutily tykadly a jedna pravila: »Májen 
dvě nohy, a to vypadá přec trochu chudě !« — »Nemá tykadel, « podotkla 
druhá! — »0, jak je štíhlá kolem pasu!« vysmívala se třetí. — »Fi, vždyť 




H* 



108 MALENKA 

vypadá skóru jako člověk! volal) všeck) jedna přes druhou. A přece byla 
Malenka tak roztomilá. 

|.. shledával rovněž chroust, který" ji unesl. Ale když ji všichni 
jednohlasní' za ošklivou prohlásili, uvěřil to naposled sám a nechtěl jí již. 

Mohla jit Malenka, kam chtěla. Na to slétli S ní chrousti se stromu a po- 
sadili ji na jednu chudobku. Tu prolévala Malinka nad tím hořké slzy, 
je tak ošklivá, že ji ani chrousti nechtí snésti mezi šelmu. A přece byla 
nad všecko pomyšleni krásná, tak jemná a něžná, jako nejkrásnější list růžový. 

Celé léto žila ubohá Malenka docela sama ve velikém lese. Upletla 
travin postýlku a zavěsila ji pod široký jeteiový list, aby chráněna 
byla před deštěm. Med / květin 1>\1 jí pokrmem a jitřní rosa nápojem, 
'lak minuly léto a jeseň; ale pak přišla zima, ta dlouhá studen;! zima. 
Všichni ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, odletěli, stromy ztratily listí, kvé- 
tinv povadly, velký jetelový list, pod kterým bydlila, se scvrkl, a zbyl jen 
žlutý zaschlý stonek z něho. Malence byla hrozná zima. Měla šaty sedrané 
a sama byla tak moc něžná a malá; ubožačka, byla by musila zmiznouti. 
Začlo sněžiti a každá vločka, jež na ni padla, byla pro ni zrovna tak velkou 
spoustou, jakby na ni hodil celou lopatu sněhu Neb my jsme velcí, ale 
ona byla zrovna tak dlouhá jako palec. Tu zahalila se do svadlého listu, 
ale ten ji nezahřál, tak že zimou se třásla. Těsně při kraji lesa, kam Ma- 
lenka došla, bylo velké pole žitné'. Obilí bylo dávno v stodole, pouze 
holé suché strniště trčelo ze zmrzli- země kolem. Malence připadalo jako 
velký les, který musila proputovati, a zimou se jen třásla. Tak došla ke 
dveřím polní myšky, jejíž byt se skrýval pod strništěm v malé díře. Zde 
žila myš zcela útulně a teple, mělaf jizbu plnou obilí a pěknou kuchyň 
a špižírnu. Ubohá Malenka postavila se jako žebrácká přede dvéře a prosila 
o zrníčko ječmeni', neboť po dva dni již neměla sousta v ústech. 

Ubožáčku! pravila polní myš, byla to dobrá stará myš polní, 
pojd do mé teplé jizby a pojez se mnou' 

ježto se jí Malenka zalíbila, pravila: Můžeš pro mne zde zůstati 
přes zimu. Ale hled, abys udržela jizbu hezky \ čistotě, a pak musíš mi 
pohádky vyprávětij to jest mou největší radostí! 

Malenka učinila, co si dobrá polní myš přála, a tak se tam u ní 
měla výborně. 

Nyní brz\ přijde k nám návštěva! pravila polní myš. Můj soused 
jednou týdně mne navštěvuje, len jest ještě zámožnější niž já, má velké 
síni- a nosí nádherný, černý sametový kožich. Kdyby ten si té chtěl vzíti, 
bvla bys dobře zaopatřena. Ale on jest slepý a musila bys mu vyprávěti 
nejhezčí povídky, jež umíš. 

Ale z toho si Malenka ničeho nedělala. Nechtěla souseda, nebo byl 
to krtek. Skutečně se dostavil ve svém černém, sametovém kožiše, aby 



MALENKA 



109 



myš navštívil. »]est velmi bohatý a učenv, pravila polní myš, a také má být 
aspoň dvacetkrát větší než já.- A vskutku by] velmi učený, ale slunce 
a krásné květiny docela nemiloval. Jen zle o nich mluvil, nebo jich nikdy 
neviděl. Ted měla .Malenka zpívat a též zpívala » Chrouste leť! < a též 
Mnich si vysel na louku . Měla tak krásny hlas, že se do ní krtek hned 
zamiloval, ale neprozradil se ani slůvkem, neboť byl velice opatrný muž. 

Před nedávném vyhrabal si před svým domem až k bytu polní myši 
dlouhou chodbu, a nyní dovolil své přítelkyni i Malence, aby se tam dle 
libosti procházeti mohly. Jen podotkl, aby se mrtvého ptáka ležícího v pro- 
středku chodby neulekly. Je to celý pták s peřím i zobákem, který teprv 
nedávno, na počátku zimy pošel a právě tam, kde on svou chodbu založil, 
pochován leží. 

Krtek vzal na 
to kus shnilého dřeva 
— neboť to svítí po 
tmě jako oheň — 
šel napřed a svítil 
oběma do dlouhé', 
temné chodbv. Když 
přišli k místu, kde 
mrtvý pták ležel, při- 
tlačil krtek svůj ši- 
rokv rvpákke stropu 
a whodil trochu ze- 
mě, že vznikla velká 
díra, kterou světlo 
prokmitalo. V půli 
cesty ležela mrtvá 
vlaštovka. Hezounká 

křídla byla pevně k bokům stlačena, nožky a hlava stažena pod peří. 
Ubohý pták jistě tu zmrzl. Malenka měla s ním opravdový soucit. Milovala 
všecky malé ptákv, neboť jí po celé léto tak krásně zpívávali a cvrčeli. 
Ale krtek odkopl jej svými krátkými nohami a pravil: >Nyní nehvízdá již! 
Je to bídný osud, naroditi se takovým ptáčetem! Bohudíky, že žádné 
z mých dětí nemůže býti ptákem! Mimo své čimčara nemá ničeho a musí 
v zimě bídně zahynouti. 

»Ovšem, to můžete jako rozumný muž dobře říci, < pravila polní 
myš. »Co má jen takovv pták za všecko svoje »čimčara , když přijde zima? 
Musí trpěti hlad a pojit mrazem. Ale je prý to panské!« 

Malenka neříkala ničeho. Ale když ti dva druzi od ptáka se odvrátili, 
sklonila se hluboce, odhrnula pírka přes hlavu mu ležící stranou a políbila 




110 MALENKA 

oči. Snad to lni právě ten, který mi v létě lak krásně 

ti, pomyslila si. »Co mi radostí nadělal ten milý, krásný ptáěek!« 

Nyní ucpal opět krtek díru na stropě a vyprovázel dámy domu. 

Ale v noci nemohla Malenka usnouti. I povstala se svého lože a upletla 

sena velký, krásny koberec. Ten snesla do chodby, podložila j< j pod 

mrtvého ptáka a nastlala hojně ještě kolem bílé bavlny, již našla v bytu 

myši, aby ležel hodně teple v studem' zemi. 

Sbohem, ty milý, krásný ptáčku! pravila. Bud s bohem a přijmi 
díky mé za nádherný svůj letní zpěv, kdy stromy kol zelené byly a milé 

slunce tak teple na nás svítilo' Na to položila hlavu svou na prsa ptáka, 
vyskočila vsak hbitě, polekána, nebo zdálo se jí, jakoby něco v nich za- 
klepalo. To bylo srdce ptáčete. Nebvl mrtvý, 1>\1 jen zimou ztuhlý a teď, 
když se zahřál, vrátil se mu opětně život. 

Xa podzim odlétají všecky vlaštovky do teplých zemí. ( )pozdí-li se 
v -ak některá, tu zmrzne tak, že jako mrtvá na zem spadne a tam ležeti 
zůstane, kam právě padla a pak jest studeným snělu-m zasypána. 

Malenka třásla se na celém těle, tak byla polekána, neboť pták byl 
vůči ní, která byla sotva palec dlouhá, ohromně velikv. Ale pak si opět 
dodala odvahy, nastrkala bavlnu ještě těsněji kolem ptáka, došla pro Lístek 
máty, který jí samé byl pokrývkou, a položila jej na hlavičku vlaštovky. 

Y nejbližší noci připlížila se opět k ptáku a hle, tento byl již ožil, 
ale byl tak mdlý, že jen na okamžik mohl očka otevříti a na Malenku se 
podívati, která, poněvadž světla neměla, stála vedle něho s kusem shnilého 
dřívka v ruce. 

» Vroucí díky, ty útlé milé dítě !•< pravila chorá vlaštovka k Malence. 
•Výtečně jsem se zahřála. Nabudu opět brzy sil a budu moci na novo venku 
v teplých paprscích slunečních se proháněti. « 

»Ach!< odpověděla Malenka, »jest ještě venku krutá zima, sněží 
a mrzne! Zůstaň jen v teplé své postýlce, já tě budu dále ošetřovati. 

Na to přinesla vlaštovce vodu v květinovém listu. Tato se osvěžila 
a vyprávěla pak, že si o hlohovy keř jedno křídlo porouchala a proto tak 
rychle jako druhé vlaštovky letěti nemohla, když tyto daleko již do 
teplejších končin odlétly. Konečně padla na zem. Na další však se připa- 
matovati více nedovedla a také nevěděla, jak se až sem dostala. 

1 'o celou zimu zůstala vlaštovka dole pod zemí a Malenka o ni co 
nejlép' pečovala a srdečně si ji zamilovala. Ani krtek ani myš ničeho o tom 
nezvěděli; neměli oba ubohou vlaštovku rádi. 

Sotva přišlo jaro a slunce zemi zahřívalo, rozloučila se vlaštovka 
s Malenkou. Otevřela jí díru, kterou krtek nahoře v stropě b\l udělal. 
Slunce svítilo sem přívětivě a vlaštovka se ptala Malenky, nemá-li chuti 
odjíti s ní. Mohla by si na její záda sednouti a pak by letěl} daleko do 



MALEXKA 



111 



zeleného lesa. Ale .Malenka věděla, že by to starou polní myš zarmoutilo, 
kdyby takto ji opustila. 

»Ne, nemohu, pravila Malenka. 

»S bohem tedy, s bohem, dobré, milé děvčátko! zacvrčela vlaštovka 
a vzlétla vzhůru do záře sluneční. Malenka se dívala za ní a slzy jí vstoupily 
do očí; neboť zamilovala si velice ubohou vlaštovku. 

Pták hlasně zacvrlikal a odletěl do zeleného lesa. Malenka byla velice 
zarmoucena. Nesměla nikdy si vyjíti na teplé slunce. Zito, které bylo na 
poli nad bytem polní myši zaseto, vyrostlo nyní vysoko a bvlo pro malé, 
ubohé děvčátko, které sotva palec velké bylo, velikým, hustým lesem. 




»Přes léto můžeš šíti na své výbavě, « pravila polní myš Malence, 
nebo tu již jejich soused, nudný krtek, o ruku děvčátka požádal. »Dostaneš 
vlněné i plátěné věci, dám ti všeho hojnost, když máš se státi paní krtkovou. « 

A tak musila Malenka na kolovrate přísti a polní myš ustanovila 
čtyři pavouky, kteří ve dne, v noci musili přísti a tkáti. Každého večera 
přišel krtek na návštěvu a mluvil stále jen o tom, jakmile léto mine 
a slunce tolik páliti nebude -- nebo teď wpaluje zem skoro na kámen - 
že se s Malenkou ožení. Ale Malenka nijak se tomu netěšila, nemělať 
docela ráda nudného krtka. Každého jitra, kdvž slunce vycházelo, a kaž- 
dého večera, kdvž zapadalo, vvplížila se dveřmi ven, a když vítr žitné klasy 
rozčeřil a ona mohla modré nebe viděti, myslila, jak je tu venku krásně 
kolem, a vroucně si přála, shledati se opět s milou vlaštovkou. Ale ta se 



112 MALENKA 

Byla jistě hodně daleko a lítala krásným zeleným lesem. 
Kd čně nadešla jeseň, byla Malenčina výbava hotova. 

Za čtyři neděle bude svatba! pravila polní myš. Ale Malenka začala 
plakati a pravila, že nudného krtka docela nechce. 

L:'u\ fáry, pravila polní myš, nebud jen vzdorovitá, nebo jinak 
bych tě musila svými bílými zuby pokousati. Dostaneš výborného muže. 
rakový černý sametový kožich nemá ani král sám. [eho sklep i jeho ku- 
chyně jsou docela dobře opatřeny. Máš všeckj důvody, děkovati Mohu, 
tě krtek chce za ženu. 

Nyní již měla býti svatba. Krtek s< již dostavil, aby si Malenku 
odvedl. Měla od této chvíle bydleti s ním hluboko dole pod zemí a nebyla 1>\ se 
dostala nikdy na teplé slunce, protože krtek jeho nemiloval. Ubohé dítě bylo 
celí'- ztrápené. Melose nyní rozloučiti se sluncem, které u polní myši aspoň 

přede dveřmi vídati mohlo 

Bud s bohem, Iv zářné slunce! pravilo děvčátko a vztáhlo ruc< 
do výše. Odešlo si kousek dál před byl polní myši \ nebo teď již bylo po 
žních a jen suché strniště stálo na poli. Sbohem, s bohem 1 volalo opět 
a ^vinulo své ručk\ kol malé červené květiny. Pozdravuj milou vlaŠtovičku, 
uvidiš-li ji někdy! 

Cvrk, cvrk, zaznělo to v tom/ mžiku nad hlavou děvčátka; po- 
hledla vzhůru, byla to vlaštovka, která právě kolem letěla. 

Sotva" uzřela Malenku, těšila se tomu velice. A děvčátko vyprávělo 
vlaštovce, jak nerado si bére ošklivého krtka za chotě a jak má potom 
bydleti hluboko dole pod zemí, kam ani paprsek sluneční nepronikne. A při 
tom se nemohla slzí zdržeti. 

Nyní bude opět brzy zima, pravila vlaštovka. A tu odcestuji 
opět do teplých krajů. Chceš jíti se mnou: Muže- seděti na mých zádech. 
|en ->e pevně uvaž svým pasem. Pak uletíme ošklivému krtkovi i jeho 
chmurnému domovu daleko, daleko přes hory do teplých zemí, kde věční 
shmee svítí a neustále krásné květiny kvetou. Polet jen se mnou, ty sladká, 
milá Malinko, která jsi mi život zachránila, když jsem umrzlá na tuhé 
zemi ležela. 

Ano, půjdu s tebou, pravila Malenka. Hned sedla si vlaštovce 
na /áda, opřela své nožky na její roztažen;! křídla, uvázala pás svůj na jedno 
z nejsilnějších per, a již. se zvedla vlaštovka vysoko do vzduchu a letěla 
5 1< -a a vody a vysoko nad velkými horami, na nichž věčný sníh leží. 
Malenk m křehla ve studeném vzduchu, ale ukryla si- pod teplým 

peřím ptáka a jen hlavičku vystrkovala, aby mohla pozorovati všecku okolní 
nádheru . . . 



MALENKA 



113 



Konečně přišly do teplých krajin. Tam svítilo slunce mnohem jasněji 
než zde, nebe se zdálo býti dvakráte tak vysoké a u příkopů a na keřích 
rostly nejkrásnější modré a zelené hrozny. V lesích visely citrony a kdoule, 
všady vonělo to myrtou a mátou a po silnicích běhaly nejhezčí děti honíce 
se za velkými, pestrými motýli. Ale vlaštovka letěla ustavičně dál a dál 
a krajina byla pořád krásnější. Pod nádhernými zelenými stromy na břehu 
modrého jezera stál starý zámek z bílého oslňujícího mramoru. Réva vinula 
se po vysokých sloupech a nahoře pod nimi visela nesčetná hnízda vla- 
štovčí. V jednom z nich bydlela vlaštovka, která nesla Malenku. 

» Zde je můj dům!« pravila vlaštovka. » Vyvol si ty jednu z krásných 
květin, které dole rostou. Posadím tě do ní a budeš se míti tak dobře, 
jak si to jen přáti dovedeš. « 




»0, jak je to nádherné !« zvolalo děvčátko a zatleskalo v ručky. 

Tu ležel velký, bílý sloup mramorový; skácel se a na tři kusy se 
rozbil, a mezi těmi rostlo množství divukrásných velkých bílých květů. 
K těm letěla vlaštovka s Malenkou a položila ji na jeden z širokých listů. 
Ale kdo popíše Malenčin úžas, v kalichu květiny seděl mužíček a ten byl 
tak bílý a průhledný, jako by ze skla byl. Na hlavě měl útlou zlatou korunu 
a podivně se lesknoucí křídla měl na zádech. Nebyl větší Malenky. V ka- 
ždém květu bydlil takový mužíček aneb ženuška, ale mužíček v oné bílé 
květině byl králem všech. 



15 



114 



MALENKA 



< Bože, jak jest krásný! zašeptala Malenka vlaštovce. Malý 
prim- t. lekl vlaštovky. Nebo v poměru k němu, jenž byl tak malý 

a útlý, vypadala vlaštovka jako obrovsky" pták. Ale když spatřil Malenku, 
tu >e velmi potěšil. Bylal nejhezčí z dívek, které kdy viděl. Proto sňal 
u koninu s hlavy, nasadil ji děvčátku a ptal se jí, jak se jmenuje 
a chtěla-li by jeho chotí se státi. Bude i>ak královnou všech květin. 

I >všem, to lni věru jiný muž než synek ropuchy neb krtek s černým 
sametovým kožichem! Malenka proto dala krásnému princi slovo, a na to 
vystoupli ze všech květů buď pán, buď dáma Byli tak útlí a něžní, že byla 
radost na ně se podívati. Každý přinesl Malence dar, ale nejlepší ze všech 
byl přece pár krásných křídel velké bílé mouchy. Křídla byla Malence na 
záda připevněna a ona mohla se nyní vznášeti od květiny ku květ 
Zavládla teď všad} veliká radost, a vlaštovka seděla nahoře v svém hnízdě 
a zpívala jim, jak dovedla, ačkoliv byla v nitru velmi zarmoucena, nebol 
měla Malenku velmi ráda a nejraději by se byla s ní vůbec nikdy neroz- 
loučila . . . 

»Nemáš být ode dneska zvána Malenkou!- pravil anděl květin 
k dívce, je to ošklivé jméno a tys tak sličná! Budeme ti říkati Mája. 

S bohem! s bohem' zaštěbetala vlaštovka a odletěla opět z teplých 
krajů daleko do vlasti naší na sever. Zde měla malé hnízdo nad oknem, 
kde bydlí muž, jenž umí pohádky vypravovat. Tomu štěbetala nyní, a odtud 
víme celou tu povídku. 





PASTÝŘKA A KOMINÍK 



ZDA JSJ V11H.L KDY PRAVOU 
STAROMÓDNÍ >KŘIN . . . 




Zda jsi viděl kdy pravou staromódní skříň, celou černou stářím, s ře- 
zaným listím, plnou arabesek? A vidíš, taková stála v světnici! Byl 
to zděděny kus po prabábě pokrytý umělou řezbou od hora až dolů 
s růžemi a tulipány a prazvláštními cirátv, z nichž malé jelení hlavičky 
s rozsochatými parohy vyčnívaly. Ale v středu na skříni byl vyřezán celý 
muž, který velmi komickv vypadal, a ten se vskutku smál, či lépe řečeno, 
on se šklebil, neboť nemohlo se to smíchem nazývati. K tomu měl kozlí 
nohy, malé rohy na čele a dlouhý vous. Domácí děti nazývaly jej vždy 
kozonohým nad- neb podjenerálem, válečným náčelníkem a seržantem, 
nebo tento titul lze vždv jen těžce vysloviti a málo lidí se naň zmůže, 
a vyřezati takového, k tomu bylo zapotřebí mnoho nákladu práce a umění. 
Ale zde bylo dílo mistrovské dokonalé a zde stálo. Ustavičně díval se muž 
na stůl pod zrcadlem, nebo tam stála útlá, malá pastýřka z porcelánu. 
Měla pozlacené střevíčky a nad jejími sukněmi byla přitknuta půvabná růže. 
Mimo to měla zlatý klobouk a pastýřskou hůl a byla vskutku velmi roz- 
košná. Vedle ní stál malý, jak uhlí černý kominíček, rovněž porcelánový. 
Byl rovněž tak hezký a čistý jako každý jiný, a že právě kominíka před- 
stavoval, tím byl vinen pouze továrník porculánu. Ten mohl z něho docela 
i prince udělati, bylo by to stejné bývalo. Stál tu docela půvabně se svým 
žebříkem a s opravdovou dívčí tváří jak mléko a krev, což bylo vlastně 



118 . ŘKA A KOMINÍK 

chybou, n< ierněnějši mohl přece dopadnouti. Stál těsně vedle 

tak již vedle sebe stáli, zasnoubili se .1 shledali, že se 
. sobě hodili. Byli oba stejně mladí, oba ze stejného porcu- 
lánu, - jně křehcí. 

ile nich stála docela jiná figura, ovšem třikrát tak velká jako náš 
párek. Představovala starého kývajícího Číňana Byl rovněž z porculánu 
a tvrdil est dědečkem mak- pastýřky, čího/, ovšem dokázati nemohl 

["vrdil ti má nad ní tajnou moc a proto že kozonohému nad- a pod- 

rálu a válečnému náčelníku-seržantovi v souhlas hlavou kynul, kdyá 
o malou pastýřku ucházel. 

»To dostaneš pravého muže, pravil starý Číňan. Myslím skoro, 
si z mahagoniového dřeva, a myslím, že tě muže udělati paní nad- 
Ijenerálovou, válečnou náčelnicí a seržantkou. Má celou skříň stříbrných 
příborů, ani o tom nemluvě, co jest zavřeno v tajných zásuvkách. 

Ale já nechci do tmavé skříně, zavzdvchla malá pastýřka, slyšela 
- m. že tam již má jedenáct porculánových dámiček. 

lak můžeš býti dvanáctou; když to dnes v noci v staré skříni 
zapraskne, bude svatba, jako jest pravda, že jsem Číňan, pravil starý 
Číňan. A při tom zakvval hlavou a usnul. 

Ale pastýřka zaplakala a dívala se na svého miláčka, porculánového 
kominíčka plna smutku. Ach, prosím tě z celého srdce, prosila, odejděme 
spolu do širého světa, nebo zde nemůžeme žíti' 

Chci vše učiniti, co chceš tv, pravil malý kominík. A také hned se 
dáme na cestu. Jsem plně přesvědčen, že té svým řemeslem dovedu obživiti. 

len kdvbvchom bvli již se stolu dole! zavzdvchla ona, »nebudu 
pokojnou, pokud se v dalekém světě neoetneme.« 

Ale on ji těšil, jak to jen dovedl a ukazoval jí, jak má své nožky 
klásti na vvřezávané hrany skříně a na pozlaceni' listoví kol nohy stolku 
se vinoucí. A vzal i svůj žebříček k pomoci a tak se dostali na podlahu. 
Ale když odtud ku staré skříni vzhledli, zvláštní pohled jim kynul. Všichni 
ti vyřezávaní jeleni vystrčili daleko hlavy do předu, zvedli parohy a kroutili 
krky. Kozonohý nad- podjenerál a válečný náčelník seržant vyskočil hněvivě 
do výšky a křikl na starého Číňana: Oni prchají! oni prchají! Hrůza 
schválila oba uprchlíky a rychle skočili do zásuvky pod oknem. Zde ležely 
tři neb čtyři hry karet, vesměs neúplné, a malé divadlo loutkové, které, jak 
jen to šlo, zde bylo sestaveno. Trávě se tam hrálo a všecky ty dámy 
z .karet, čtvercové, srdcové, lopatkové a křížkové dámy seděly v první řadě 
a ovíval v se svými tulipány. Za nimi stáli kluci a ukazovali, že mají hlavu 
dole jako nahoře, jak to již u karet vždy bývá. Kus jednal o dvou milu- 
jících, kteří se nikdy za sebe nedostali, a při tom plakala mladá pastýřka 
hořce, nebo byla to zcela její vlastní historie 



FASTÝŘKA A KOMINÍK 119 

»To nevvdržím, musím ze zásuvky vcn!< zvolala. Ale sotva že opět 
na zemi stáli a k stolu vzhlédli, vzbudil se starý Číňan a začal hýbati celým 
hořejším tělem, nebo nohy jeho byly z jediného kusu. 

»0 běda, starý Číňan přichází' vykřikla malá pastýřka a klesla 
zoufale na svá porculánová kolínka. 

Mám myšlénku,* pravil kominík, pojď, vlezem do hrnce tam v koutě, 
který naplněn je potpourim, tam budeme ležeti na růžích a levanduli a mů- 
žeme starému Číňanovi, jakmile se k nám přiblíží, prach do očí nasypati. « 
To nepomůže,- odpověděla. .Mimo to vím, že starý Číňan a onen 
hrnec bvli již spolu jednou zasnoubeni, a stará láska nerezaví, povídá staré 
přísloví. Ne, nezbude nám jiného, než se vydati do širého světa. 

A máš vskutku odvahu pustiti se tam semnou?* ptal se kominík. 
Mám, odpověděla ona určitě. 

Kominík se na ni zamyšleně podíval a pravil pak: >.Má cesta jde 
komínem. Máš vskutku odvahu prolézti se mnou pecí a pak troubou ? Pak 
se dostaneme do komína a tam je to již pro mne maličkostí. Y vstoupíme 
pak tak vysoko, že nás nikdo nedostihne, a docela nahoře dostaneme se 
derou ven do širého světa. 

Pak ji dovedl ke kamnům. 

»Je to tam ovšem velice černé, « pravila, ale vstoupila s ním přece 
do pece, prošla i troubou, kde ji úplná tma obklopovala. 

»Ted jsme již v komíně,- pravil on, a hleď, nad námi třpytí se 
čarokrásná hvězda. « A skutečně svítila nad nimi hvězda, jakoby jim cestu 
chtěla ukazovati komínem. A lezli a lezli strmou stezkou vždy výše a výše. 
On jí pomáhal, nadzvedal ji a strkal ji, držel ji a ukazoval jí ta nejlepší 
místa, kam klásti měla své porculánové nožky A tak se pomalu dostali 
až na okraj komína nahoru. Zde se posadili, nebo oba byli hrozně unaveni, 
čemu však nebylo lze se diviti Nvní měli širé nebe se všemi hvězdami 
nad sebou a pod ním strměly střechy městské do vzduchu. .Mohli se daleko 
kolem rozhlédnouti, ba až daleko v celý boží svět. Ale tak si malá pastýřka 
širý svět nepředstavovala, opřela si hlavičku na svého kominíčka a plakala 
tak hořce, až pozlátko na jejím pasu začalo se smývati. 

»Ó, toho jest přespříliš, to vydržeti nemohu!, pravila. Svět je příliš 
veliký! O, kéž bych byla opět na malém stolku pod zrcadlem! Nebudu 
pokojná a šťastna víc, pokud se tam opět nedostanu! Teď jsem šla za 
tebou do širého světa a teď musíš opět dolů za mnou domů, máš-li mne 
skutečně rád.« Kominík jí všelicos rozkládal. Připomenul jí starého Číňana 
a kozonohého nad- podjenerála, válečného náčelníka seržanta, ale ona stkala 
až běda a líbala svého milého kominíčka tak vřele a něžně, že konečně 
povolil, ačkoliv to bylo velmi pošetilé. 






PASTÝŘKA A KOMIX/K 



A tak slezli opět s velkými potížemi komínem dolu a vlezli troubou 
do kamen, co nebylo nijak příjemné. Ted stáli v temných kachlových 

kamnech. Tu poslouchali za dviřkami, aby zvěděli, CO se v jizbě děje. Bylo 
tam docela ticho, vyhlédli ven, a hrůzo! Tu ležel starý Číňan v středu 
pokoje na podlaze. Když je chtěl totiž pronásledovati, spadl se stolu a ležel 
tu ted na tři kus\ rozražen. Celá záda uloupla se mu jako jediný kus. 




hlava se zakutálela do kouta, ale kozonohý nad- podjenerál, válečný náčelník 
seržant stál s tváří zamyšlenou na místě, kde vždy stával, a uvažoval. 

»To je hrozné, pravila malá pastýřka, starý dědeček je rozbit na 
tři kusv a mv jsme tím vinni. Toho nepřežiji!- Při tom lomila malými 
ručkami. 

»Však se dá opět slepit, pravil kominík. Ba že dá. Nebuď jen 
tak hned rozčilena. Když se vzadu slepí a dá se mu pořádný nýtek do zad, 
bude zase jako nový a muže nám ještě dost často vyhubovati. 



PASTY ŘKA A KOM I X/K 



121 



»Mvslíš to opravdu? ptala se. A pak vylezli opčt na stul a po- 
stavili se opět na svá dřívější místa. 

»Nu, tak bvchom zde opět byli!- pravil kominík vvsměvačně. »Tu 
námahu jsme si mohli uspořiti. « 

»Jen kdvbv dědeček byl opět snýtovaný !« pravila pastvřka. To 
bude asi drahé! 

A bvl vskutku snýtován. Lidé, kterým patřil, dali jej slepit. Vrazili 
mu pevný nýt do šíje a byl opět jako nový, jenže nemohl již hlavou kývati. 
Ráčil jste se státi pyšným od té doby, co jste se rozbil ?« ptal se 
kozonohv nad- podjenerál, válečný náčelník seržant. »To se mi právě nezdá 
býti důvodem k nějakému sebe přeceňování. Což, dostanu pastýřku, nebo 
ji nedostanu?* Kominík i pastýřka úpěnlivě se zadívali na Číňana. Měli 
velký strach, abv nepřikývl, ale on toho neuměl již a také nechtěl cizímu 
člověku vykládati, že má ustavičně nýt v zádech. Proto zůstal porculánový 
párek pohromadě, žehnal dědečkovu nýtu a miloval se tak dlouho, až oba 
se jednoho krásného jitra též na kusy rozbili. 





NA CELÉM SVĚTE NEUM) NIKDO 

TOLIK POHÁDEK. . . 




Na celém světě neumí nikdo tolik pohádek jako Uspavač! - - Ó, ten 
umí překrásně vypravovat! 

Takhle podvečer, když děti ještě kolem stolu sedí na svých židlích, 
přichází Uspavač; zcela tiše vystupuje po schodech nahoru, pak chodj 
v punčochách. Tichounce otevře dvéře a chrst! již střikl dětem sladkého mléka 
do očí, ale tolik a tak jemného ale při tom vždycky dost, že nevydrží míti, 
oči otevřené a jeho proto spatřiti nemohou. Pak se vplíží za ně, tiše jim 
nadýchá do týlu, a tu počínají dětem hlavičky tíhou klesati. Ó, ano, tak 
zrovna to dělá, a děti to docela nebolí, nebo Uspavač to s nimi jen dobře 
smýšlí. Žádá jen, aby byly tiché a klidné a to jsou teprve, kdvž se uloží 
do postýlek. Nebo je třeba, aby tiché byly, aby mohl jim povídkv vy- 
pravovat. 

Jakmile děti usnou, usedne si Uspavač u jejich postelí; jest velmi 
pěkně oblečen. Má kabát z hedbávné látky, jehož barvu lze však velmi 
těžko rozeznati, nebo dle toho, jak se postaví, míhá se do červena, zelenavá 
i modravá. Pod každou paží má deštník. Na jednom z nich plane množství 






l'SPA\ 



h obrazil a ten otvírá nad hodnými a způsobnými dětmi, a pak 

i noci zdají nejkrásnější pohádky. Na druhém deštníku však 

ničeho, a ten rozpíná nad nezpůsobnými dětmi, které pak tak 

snou, probouzejí s těžkou hlavou a jimž se k ránu ničeho 

Uslyšíme nyní, jak Uspavač po celý týden každého večera docházel 
k malému hochovi, který se Hjalmar jmenoval, a co mu vypravoval. 
Je to celkem sedm povídek, nebo týden má sedm dnů. 





PO X DULI. 



»A nyní dej dobrý pozor !« pravil Uspavač jednou večer, když byl 
Hjalmara do postele uložil. Teď ti to pořádně vymaluji! A rázem byly 
všecky květiny v hrncích velkými stromy, které dlouhé větve až k stropu 
a podél zdí roztahovaly, tak že celý pokoj jako nádherná besídka vypadal. 
Větve bvlv plnv vonících květin a každá květina byla krásnější než růže, a 
kdvbvstc je jísti chtěli, tu chutnaly by lépe ještě než zavařenina. Ovoce 
lesklo se rvzím zlatem a koláčů bvlo zde, kypících hrozinkami — to vám 
bvlo přerozkošné. Ale v tom zaznělo strašné kvílení a sténání ze zásuvky, 
v níž Hjalmarovy školní knihy ležely. 

Co pak to je?« pravil Uspavač a odešel ke stolu a vytáhl zásuvku. 
Byla to tabulka, v které to sténalo a úpělo, nebo do početního příkladu, 
na ni napsaného, dostala se falešná číslice, tak že v tom žádné souvislosti 
nebvlo. A pak to bvl sešit Hjalmarúv, v kterém to rovněž naříkalo, až 
běda. Xa každém listu stálo totiž po délce od hůry až dolu veliké písmeno 
a vedle každého z nich malé. To byl předpis pana učitele; ale vedle toho 



r> 



USPAVAČ 



mkolik jiných písmen a tato se domýšlela, že vypadají zrovna 
tak, jako ona předepsaná rato psal Hjalmar, ale skoro se zdálo, jako kdyby 
íry, na nichž státi měla, dolů vypadnouti chtěla 
Hleďte, takto se máte držeti! pravila předloha, tak trochu na 
stranu smělým rozmachem! 

O, tuze ráda bychom to udělala tak, pravila písmena Hjalmarova, 
ale nesvedeme toho, jsme příliš slabá. 

Pak vám dám prášku pro děti! pravil Uspavač. 
Ne, no,- zvolala zděšeně a stála /cela zpřímené, že to byla radost 
podívati se na ně. 

lak nebudu vyprávěti žádné povídky,* pravil Uspavač. Musím 
písmena nacvičiti. Jedna dvě! ledna dvě!« A tak nacvičil písmena, že stála 
rovně a krásně, jako na předpise. 

AU' když Uspavač orli šel a Hjalmar se druhého dni' na písmena 
svého sešitu díval, tu byla zrovna tak zbědován;! jako dříve. 




USPAVAČ 



i 29 




UTERY. 

Sotva Hjalmar do své postýlky ulehl, dotkl se Uspavač svým 
prstem kouzelnickým veškerého nábytku v pokoji. Hned začal nábvtek 
hovořiti a všecky kusy mluvily o sobě vyjímajíc plivátko, které stálo 
němé v koutě a jen nad tím se zlobilo, že druzí tak ješitní byli a jen 
k sobě stále mluvili a jeho, které tak skromně v rohu stálo a se oplivávati 
nechalo, docela si nevšímali. 

Nad skříní visel velký obraz v širokém, zlatém rámci, krajinu před- 
stavující. Na tomto bylo viděti veliké, staré stromy, květiny v trávě a 
širokou řeku, která kolem lesa kol mnohých zámků plynula a konečně 
ústila do moře. Nyní dotknul se Uspavač obrazu svou kouzelnickou holí, 
a hned začali ptáci zpívati, stromy hýbaly větvemi, oblaka rychle táhla a 
bylo lze viděti jejich stín táhnoucí nad krajinou. 

Pak pozvedl Uspavač malého Hj almara k rámci obrazu a tu strčil 
Iljalmar své nohy zrovna do obrazu do vysoké trávy, kde se postavil. 
Slunce svítilo naň větvemi stromů jasně až dolů. Hjalmar běžel k vodě a 

11 



130 



t/SPAVAČ 



U do malého člunku, který tam ležel. Byl červeně a bfle omalován, 
plachty se leskly jako stříbro a šesl labutí se zlatými korunkami kolem 
krků a se zářiči modrou hvězdou na hlavě táhlo člun podél zelených lesu, 
kile stromy o loupežnicích a čarodějnicích a květiny o luzných malých elfech 
vypravovaly a o všem, co jim motýli byli kdy s\.'íili. Nádherné ryby se 
šupinami jako zlato a stříbro pluly za lodí. Chvílemi udělaly skok, až to ve 
vodě zaplesklo, a červeni a modří, velcí a malí ptáci letěli ve dvou dlouhých 
řadách za nimi. Mušky tančily a chrousti bzučeli na Hjalmara, že by jej rádi 
provázeli a že by mu každý pohádku vypravoval. 

To byla nádherná plavba! Brzy byly lesy docela husté a tmavé, 
brzy se podobaly nejkrásnějším zahradám plným sluneční záře a wsokvch 
stromu, a brz\ rozprostíraly se před nimi veliké zámky ze skla a z mramoru. 
Xa pavlánech stály princezny; to byla samá mladá děvčátka, jež Hj almar 
velmi dobře znal. Hrával si s nimi již dříve. Každá z nich natahovala ručku 
a podávala mu nejněžnější cukrové prasátko, které kdy vůbec na prodej 
bylo; Hj almar zachytil, jeda v člunu kolem, jednu stranu cukrového prasátka 
a jelikož princezna druhou stranu pevně držela, dostal každý z nich po kuse, 
ona menší a Hj almar větši. Před každým zámkem stáli malí princové na stráži. 
Mávali v pozdrav zlatými šavlemi a rozhazovali kol hrozinkv a olověné vojáčky. 

A to byli skuteční, opravdoví princové. 

Brzy jel Hjalmar lesy, brzy velikými salv anebo středem města 
Projížděl těž vskutku lesem, kde jeho chůva bydlela, která jej hlídala, když 
byl ještě děckem, a která jej měla vždy ráda. Tato kynula mu a kývala 
a zpívala krásny verš, který sama zbásnila a Iljalmarovi poslala: 

Na tebe myslím tak mnohý čas, 
můj sladký Hjalmare milý, 
tvá ústa bych zlíbala, zlatý tvůj vlas, 
jenž přes purpur líček se chýlí. 

Tvé první slovo slyším posavad, 
na »s bohem bucf!« dávám ti ruku, 
Hun tebe ochraňuj napořád, 
bys ocť se v jeho andělském pluku! 

A všichni ptáci zpívali spolu, květiny tančily na svých stoncích a stan'' 
stromy k tomu přikyvovaly, zrovna jako bv Uspavač též jim pohádky 
vypravoval. 




i/Mvir.ič 



131 




STŘEDA. 



Ne, jak venku hučel a splýval déšť! Hj almar slyšel jej i doma a 
když Uspavač okno otevřel, sahala voda až k římse. Bylo to velké jezero 
a nádherný člun stanul zrovna před domem. 

»Chceš jeti s sebou, milý Hjalmare?« ptal se Uspavač, »můžeš dnes 
v noci cizí země procestovati a ráno se octneš opět doma.« 

Tu stál Hj almar skokem v nejkrásnějším svém svátečním obleku 
v nádherném člunu. Nečas přestal, člun projížděl ulicemi a kolem kostela: 
tu leželo širé moře před nimi. 

Jeli nyní tak dlouho, až již žádné země neviděli. Tu spatřili hejno 
čápů, kteří též přicházeli z domova a do teplých zemí táhli. Cáp jeden 
letěl vždy za druhým. Letěli již hodně, hodně daleko, a jeden z nich byl 
tak unaven, že křídla již jej unésti nemohla. 

Ten byl poslední v šiku a zůstal brzy o hodný kus vzadu. Konečně 
klesal s křídly rozpjatými vždy níž a hloub, ještě jednou pokusil se, aby 



132 



USPAVAČ 



etěl, ale nebylo to nic platné. Již dotýkal se nohama lanoví lodi, smekl 
se po plachtách dolů a již stál na palubě. 

Veslařsky hoch chytil jej a zavřel do kurníka mezi slepice, kachny 

a kuřata. 1'bohý čáp Stál celý zoulalý mezi nimi. 
Hleďte, hleďte! kdákaly všecky slepici 
Krocan se nadýmal, jak jen mohl a ptal se čápa : kdo jest r Kachnj 
se kolébaly do zadu, vrážely do sebe a křičely: l'li, dli, dli, neprodli, 
táhni pj 

Na to vypravoval čáp o horké Africe, o pyramidách, o ptáku pštrosovi, 
který" roven divokému koni pouští se prohání. 

Air kachny tomu nerozuměly, co vypravoval. Vrážely do sebe a 
Šeptal) si. Není-li pravda, shodujeme .se v tom, že jest hloupý ; 

Ba, psté jest hloupv! pravil krocan a posměšně zatokal při tom. Tu 
zmlk' Čáp docela a mvslil na svou krásno U Afriku. 

Máti' nádherně tenké nohy, začal krocan znovu, zač jest jich loket? 
K smíchu, smějte se! křičely všechny kachny, ale čáp dělal, jakoby 
neslyšel ničeho. 

Můžete se také smát s námi, pravil krocan k němu, neboť co 
jsem pravil, bylo přece velmi vtipné - či snad nebylo to pro vás dost 
učené? Ach, není tak všestranný ; my, kteří jsme tak zajímaví, zůstaneme 

raději v užší své společnosti. Na to zatokal a kachny spustily své dli 
dli, cílí, že bylo hrůza, tomu naslouchati, ačkoliv jim to bylo velmi 
zajímaví'. 

Iljalmar šel ke kurníku, otevřel dvéře, vylákal čápa a tento přihop- 
koval k němu na palubu. 

Byl si zatím odpočinul a kývaje hlavou děkoval Hj almaroví za své 
osvobození. Pak rozpjal svoje křídla a letěl do teplých končin. Slepice kdá- 
kalv, kachny pokřikovaly a krocanovi hlava zrudla do ohnivá. 
Zítra si z vás uvaříme polévku,« pravil Iljalmar. 
Ale v tomto okamžiku se probudil a viděl, že leží ve své postýlce. 
To byla přec podivuhodná cesta, kterou s Uspavačem dnešní noci 
prodělal. 




USPAVAČ 



133 




ČTVRTEK. 

Yíš-li co?< ptal se Uspavač. >Neboj se, chci ti teď ukázati myšku!« 
a již mu nastrkoval svou dlaň vstříc s malým tím něžným zvířátkem. 

»Chce tě pozvati na svatbu. Dnes v noci chtějí zde dvě myši 
vstoupiti v manželství. Bvdlí pod špižírnou u tvé matky, pod podlahou. 
Mají prý tam docela slušný byt.« 

»Ale jak pak se dostanu malou mvší derou pod podlahu? ptal 
se Hj almar. 

»0 to se již postarám, « odvětil Uspavač, » udělám tě docela 
maličkým. ■< Na to dotkl se Hjalmara svou kouzelnou stříkačkou, a tu byl 
tento menší a stále menší, až konečně nebyl větší než prst. 

»Teď si můžeš vydlužiti šaty od olověných vojáčků. Myslím, že ti 
padnou, a dobře to vypadá, ukážeme-li se ve společnosti v uniformě. « 

»Patrně,« odpověděl Hjal mar a v mžiku byl oblečen jako nejmenší 
olověný vojáček. 



134 



USPA\ A- 



ičil byste býti tak laskavý" :i nesedl byste si do náprstku 
vaši pani matky! ptala se myška. Pak si budu pokládati za čest a 
potáhnu \á^ 

Což by se dáma sama namáhala? ptal se Hjalmar. Načež jeli na 
myši svatbu. 

Nejdříve přišli pod podlahu do dlouhé chodby, která byla sotva tak 
vysoká, že se mohlo náprstkem skrz ni projeti. Chodba byla shnilým dřevem 
jasně osvětlí na. 

»CoŽ nevoní tO zde skvostně: ptala se myš Hj almara táhnoucí. 
»Celá chodba jest slaninou natřena; není lepší vůně na světě. 

konečně pronikli do svatební síně. Zde stály na právo i všecky 
malé myší dámy, ty všecky šeptaly a chrupaly, jakoby se navzájem škádlily. 
Na levo stáli páni myšáci a kroutili si knírky pracičkami. A v středu síně 
stáli ženich a nevěsta. Stáli na vyhlodané kůrce svra a líbali se strašně 
dlouho přede všemi; bylit zasnoubeni již a měli býti ihned oddáni. 

Vždy víc a více hostu přicházelo: myši se div navzájem k smrti 
neušlapaly a ženich s nevěstou postavili se tak těsné zrovna přede dvéře, že 
nikdo nemohl ani do vnitř ani ven. Jako chodba, tak byla i celá síň natřena 
slaninou a to byly celé hody. Ale na konci se ukazoval hrášek, kam jedna 
myška \ kousala první písmeny jmen snoubenců, bylaf s nimi blízko pří- 
buzná. To byl zvláštní umělecky kousek. 

\ šecky myši povídaly, že to byla čarokrásná svatba, na které bylo 
velmi veselo. 

Na to jel Hjalmar opět domů. Byl zajisté ve vznešené společnosti, 
ale musil se na to hezky scvrknouti, maličkým se udělati a do stejnokroje 
olověného vojáčka se obléci. 




USPAV/. C 



135 




PÁTEK. 

»To je k neuvěření, jak mnoho dospělých lidí by mne tuze rádo 
chytilo, « pravil Uspavač; »zvláště oni, kteří něco zlého spáchali. Nejdražší 
malý Uspavači, říkají mně, niv nemůžeme víček zavříti a tak tu ležíme 
celou noc a vidíme stále své zlé skutky před sebou, ty sedí jako oškliví 
malí šotkové na hranách našich postelí a postřikují nás horkou vodou. 
Pojď již, milý Uspavači, zažeň je, ať můžeme usnouti! A tu sténají tak 
z hluboká, tak z hluboká: Jak rádi bychom ti to draze zaplatili! Dobrou 
noc, Uspavači, peníze leží za okny.« — »Ale já to za peníze nedělám, « 
pravil Uspavač. 

»Co pak podnikneme dnešní noci? ptal se Hjalmar. 

»Nevím, jestli bys opět dnes chuť měl jíti na svatbu? Bude ovšem 
jiná, než byla včerejší. Ta veliká loutka tvé sestry, ta, která skoro jako 
mužský vypadá a proto Herman sluje, chce se provdati za loutku Bertu; 
mimo to slaví dnes loutka narozeniny a proto jistě dostanou mnoho darů.« 



136 USPAVAČ 

O, to již znám! pravil Hj almar. Kdykoliv loutka nové šaty po- 
, tu pořádá ji sestra hned svátek anebo svatbu. To se opakuje 
aspoň stokráte* 

Am>, ale dnešni noci má býti 101. svatba slavena a když MU. mine, 
pak je po všem. Proto se také slaví mnohem krásněji, než všecky před 
tím. Jen se podívej!* 

Hj almar upřel své oči na stul. Tu stál malý" dum loutek s jasně 
osvětlenými okny a přede dveřmi stáli na stráži všichni olovění vojáčci. 
Ženich a nevěsta seděli zamyšleni k čemuž měli dosti příčin na 

podlaze a opírali se o roh stolu Uspavač v černě' spodničce babičk) je 
oddával. Když bylo po zasnoubení, spustil veškery nábytek v jizbě tento 
krásny zpěv, který zbásnila a šeptala tužka a který hrál v souzvuk s ná- 
pěvem večerního čepobití: 

Zpěv náš kéž by jak viclir lít" 
náš párek v jizbě navštívit, 
jenž musí jak kůl opřen být, 
neb z kůže rukavic je sšit. 
Hurá! Hurá! z rukavic sšit, 
kéž vichrem za ním zpěv by lil'! 

A nyní dostávali ženich a nevěsta dary. Ale co jest k jídlu, to si 
všecko zakázali, neboť jim stačila jejich láska úplně. 

> s Což půjdeme v létč na letní byt, či podnikneme nějakou cestu do 
ciziny? ptal se ženich. Na to byla vlaštovka, která již mnoho cestovala, 
a pak slepice, která již pětkrát kuřata vvlíhla, na poradu zavolána. Vlaštovka 
vypravovala o nádherných, teplých končinách, kde hrozny velké a tě/kě 
na kmenech visí, kde vzduch mírný jest a hory v tak skvostných barvách 
žhnou, o jakých zde ani potuchy nemáme. »Ale naše zelí tam přece není,« 
] navila slepice. > Byla jsem po celé léto s kuřaty na venkově. Tam byla 
jáma v písku, kam jsme mohly choditi na procházku a kde jsme mohly hrabati, 
a také jsme měly přístup do zahrady, v níž bylo zelí. Jak to bylo krásně 
zelené, nedovedu si nic krásnějšího představiti. - »Ale jeden zelný košťál 
vypadá přece jako druhý! < pravila vlaštovka; »a pak bývá tu často ošklivé 
počasí. »0, nato jsme zvyklé' odpověděla slepice. - >-Ale pak jest 

zima a mrzne. « — »To je dobré pro zelí,« odpovídala slepice. >Jinak bývá 
tu zase někdy pořádné- horko; před čtyřmi roky měly jsme, na příklad, tak 
velká vedra, že sotva bylo lze dýchati. Také nemáme zde tolik jedovatých 
zvířat jako všady jinde v cizích zemích a není zde loupežníků. Kdo ne- 
shledává, že naše země je nejkrásnější, je zločinec a nezashihuje, že tu 



USPAVAČ 



13? 



smí bydleti. « Na to zakdákala slepice a pokračovala: »Já také jsem cestovala 
Jela jsem jednou v košíku dvanáct mil. Ale cestování není žádnou rozkoší. « 
Ano, slepice jest rozumná paní,« pravila loutka Berta. »Také ne- 
rada cestuji do hor, tam to chodí vždy nahoru a zase dolů. Ne, půjdeme 
raději do pískové jámy a do zahrady, kde roste zelí, na procházku. « A při 
tom zůstalo. 




is 






USPAVAČ 




SOBOTA. 



Budeš mi teď vypravovat povídku ?« ptal se malý Hjalmar, sotva 
jej Uspavač dostal do postele. 

»Dnes večer nemám kdy,« pravil Uspavač a roztáhl nad hochem 
svůj krásný deštník. 

» Prohlédni si teď tohoto Číňana !« 

Cely deštník vypadal jako velká čínská miska s modrými stromy a 
kosými mosty a malvmi Číňany na nich, kteří tam stáli a ustavičné hlavami 
pokyvovali. 

»Teď musíme pčknč cclv svět vystrojiti, pravil Uspavač; nebo 
zítra je svátek, a sice neděle. Musím nahoru na věž, abych dohlédl, zdali 
kostelní skřítkoví' opravdu zvony myjí, aby zítra ráno pěkně zněly. Také 
musím do polí, abych se přesvědčil, zdali svály větry prach s travin a 
listu. A s čím mám největší práci, jsou hvězdy, musím je někdy sundati 
dolů, abych je vyleštil. Seberu je všecky do zástěry, ale dřív musí každá 



USPAVAČ 



139 



dostati své číslo. A dírv, v nichž tam nahoře jsou zasazeny, dostanou také 
čísla, aby opět vše na své pravé místo přišlo. Jinak by pevně neseděly a na- 
stalo by velké padáni hvězd, nebo by jedna hvězda spadla za druhou. 

» Poslouchejte, pane Uspavači!- [navil starý obraz visící na stěně, 
kde Hjalmar spal. »Abvste věděl, jsem praděd Hjalmaruv a děkuji vám 
velmi, že chlapci tak pěkné povídky vvpravujcte. Ale neměl byste mu 
j másti pojmy. Hvězdy přece nelze sundat a wleštiti. Jsou to tělesa světová 
ako naše země, a to je právě to dobré na nich. 

Děkuji ti pěkně, starý praděde, « odpověděl Uspavač. »Děkuji pěkně 
za laskavé poučení. Ty jsi ovšem hlava rodiny a jsi pravý veterán, ale já 
jsem ještě starší nežli ty Jsem totiž starý pohan a Rekové a Římané mi 
říkali ,Bůh snů'. Chodil jsem do nejvznešenějších domů a chodím tam 
doposud. Umím zacházeti se vznešenými stejně jako s nízkými. Ted můžeš 
ty pokračovati v mé povídce. « 

Na to odešel Uspavač a vzal svůj deštník s sebou. 

»Tak člověk nesmí ani své mínění z přímá vysloviti, « bručel obraz. 

Tu se Hjalmar probudil. 




140 



USPAVAČ 




XEDHLE. 



Dobrý večer! pravil Uspavač a Hjalmar mu kvnul na pozdrav, 
skočil k stěně a otočil obraz pradědův, aby nemohl mluviti jako včera do 
jeho rozhovoru. 

»A teď mi musíš povídky vyprávěti! O pěti zelených hrášcích 
v jednom lusku bydlících, a <> kohoutí nožce, která se slepičí nožce dvořila, 
a o jehle k látání, která si hrála na velkou, až se domýšlela, že jest 
jehlou k šití. 

A dobrých věcí lze se přejísti, < pravil Uspavač. »Víš, že ti nejraději 
néco ukážu. Dnes ti chci ukázat svého bratra, jmenuje se též Uspavač, 
ale přichází ke každému jen jedenkrát. A koho navštíví, toho vezme na 
koně k sobě a vypravuje mu pak pohádky. Umí ovšem jen dvě: ta jedna 
je tak divukrásná, jaké si nikdo v širém světě vymysliti nedovede, druhá 
však jest ošklivá a hrůzná, že jí nelze ani vypsati.* 



USPAVAČ 141 

Na to zvedl Uspavač malého Hjalmara k oknu a pravil: »Tam 
spatřiti můžeš mého bratra, druhého Uspavače. Říkají mu také Smrt! Hleď, 
nevypadá tak hrozně jako v knihách, kde bývá wobrazen vždy jako kost- 
livec. O, nikoli. A co na jeho šatu vidíš, to je samé stříbrné třepení- 
Není to krásná husarská uniforma ? Plášť z černého sametu vzdouvá se za ním 
a za koněm. Hleď, jakým tryskem cválá!« 

Ano, Hjalmar viděl, jak tento Uspavač dále hřměl a mladé i staré 
lidi na svého koně bral. Jedny posazoval před sebe a druhé za sebe. »A co 
vysvědčení ?« — »Je dobré, « odpovídali všichni. — »Ale přece bych rád 
je viděl, « odpověděla Smrt a tu musili vysvědčení ukázati. Všichni, kdo 
měli velmi dobré nebo výborné známky, přišli napřed na koně a těm vy- 
pravoval tu krásnou pohádku, oni však, kteří měli jen dostatečné nebo 
prostřední známky, musili na koně do zadu a musili vyslechnout onu hrůznou 
pohádku. Třásli se, plakali a chtěli skočiti s koně, ale nemohli, neboť byli 
ihned k němu přirostli. 

Ale Smrt je ten nejkrásnější Uspavač, j navil Hjalmar; před ním 
věru nemám strachu. 

»Není také třeba, « pravil Uspavač; »hleď jen, abys dostal dobré 
vysvědčení. 

»Nu, tohle je poučné,« bručel obraz pradědův. »Přece je to něco 
platné, řekneme-li zpříma své mínění. « 

A teď byl obraz spokojen. 

Hled, to je pohádka o Uspavači, o tom, jenž oči zavírá. Říkej mu, 
jak chceš, ale nech si dnes večer od něho pěknou pohádku vypravovati. 






l'ŘED MNOHÝMI LETY 

žil jeden císař . . . 




Před mnohými lety žil jeden císař, který tak měl krásné nové šaty 
rád, že všecky své peníze vydal, jen aby vždy hodně vyšňořen si 
mohl vykračovati. Nestaral se o své vojsko ani o divadlo neb vycházky 
v lesích, leda jen když mohl při tom své nové šaty ukázati. Pro každou 
dobu dne měl zvláštní kabát, a říká-li se obecně o králích: Jeho Veli- 
čenstvo jest v státní radě, říkalo se zde: Císař jest v oblékáme. V hlav- 
ním jeho městě, kde bydlel, bvlo velice živo a denně tam přicházelo 
mnoho cizinců. Tak se tam objevili jednoho dne dva podvodníci, kteří 
se za tkalce vydávali a tvrdili, že dovedou utkati nejkrásnější látku, jakou 
si jen lze představiti. Nejen že barvy a vzorek jsou neobyčejné krásy, nýbrž 
že šaty z látky této zhotovené tu kouzelnou vlastnost mají, že pro takové 
lidi, kteří se k povolání svému nehcdí, aneb nestydatě hloupí jsou, byly 
neviditelné. 

»To by byly výtečné šaty!« pomyslil si císař. »Kdybych měl takové 
obleky, mohl bych snadno vypátrati, kteří muži v mé říši k úřadu, který 



146 ( ÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY 

zaujímají, schopnosti mají, nebo ne, a mohl bych hlupáky z moudrých vy- 
loučiti. Ano, takový šat musí býti ihned pro mne utkán! A dal oběma 
podvodníkům hojný závdavek, 1>\ mohli ihned svou práci začíti. 

Vztyčili vskutku dva tkalcovské stavy a dělali, jakoby na nich pra- 
covali, ale neměli ani zbla na nich. 

Přes to žádali s drzým čelem nejjemnější hedvábí ;i nejlepší zlato. 
[o vše strčili do kapes a pracovali na prázdných stavech vždy do hlu- 
boké n 

Tol bych přece jen rád věděl, pomyslil si císař, jak daleko již 
pokročili, ale bylo mu přece jen hodně divné v nitru při pomyšlení, že ten, 
kdo je hloupý aneb k úřadu svému neschopny, tkalcovinu Jejich viděti ne- 
může. Myslil ovšem, že jeho se to netýče a <> sebe se obávati nemusí, ale 
přece poslal dřív raději jiného, aby shlédl, jak práce pokračuje. Každý 
\ celém měst. věděl, jak čarovnou moc ta látka míti má, a byl tudíž velice 
la> se dovčděti, jak hloupý neb neschopný jest jeho soused. 

» Pošlu k tkalcům svého dobrého, starého ministra, myslil císař, ten 
muže nejlépe posouditi, jak se látka vyjímá, neboť jest velmi moudrý a nikdo 
není k svému úřadu jeho schopnější. 

Nyní vstoupil starý, dobromyslný ministr do siné, kde oba podvod- 
níci u prázdných stavů seděli a pracovali. Milý Bože,« myslil si starý mi- 
nistr a vyvaloval oči, já ničeho nevidím! ale neřekl to nahlas. 

Oba podvodníci žádali jej, aby blíže přistoupil, a tázali se ho, není-li 
to překrásný vzorek s nádhernými barvami? Při tom ukazovali na prázdný 
stav; ale ačkoliv si ubohý ministr bral tu největší práci, nemohl přece ni- 
čeho se dopátrati, neboť ničeho tam nebvlo. »Což bych, Bože,« pomvslil 
-i, sám byl hlupákem.- To mne nikdy nenapadlo, a toho se nesmí žádný 
člověk dověděti. Což bych se nehodil k svému úřadu? Ne, ne, já, já ne- 
smím vypravovat, že jsem látku ve stavu nespatřil.* 

»Ale vy ničeho neříkáte, « poznamenal jeden z tkalcův. 
( >, je to nádherné! divukrásné!* odpověděl starý' ministr a díval se 
svými brejlemi. Tento vzorek a tyto barvy! Ano, dám zprávu císaři, že 
se mi to neobyčejně dobře líbí.« 

Nu, to nás teší, « pravili tkalci a na to jmenovali barvv a vvsvčtlo- 
vali mu prazvláštní vzorek. Starý ministr pozorně naslouchal, aby mohl 
o tom císaři podrobnou zprávu podati. Ale nyní vyžadovali podvodníci 
ještě více peněz, hedvábí a zlata př< dstírajíce, že to ještě ku práci potře- 
bují. Strčili opět všecko do kapes, na stav nepřišlo jediné niti, a pracovali 
dále jak před tím na prázdných stavech. 

V krátké- době vyslal tam císař jiného dobromyslného úředníka, aby 
nahlédl, jak práce pokračuje a budc-li brzy hotova. Tomuto pánu vedlo 



CÍSAŘOVY NOVĚ ŠATY 149 

se docela jako ministrovi, div si oči nevvkoukal, ale ježto zde kromě prázd- 
ného stavu ničeho nebylo, nemohl přirozeně též ničeho viděti. 

»Není to krásná látka ?« ptali se oba podvodníci a vykládali mu 
rovněž vzorek, jehož tu ovšem nebylo. » Hloupý přece nejsem, « myslil si 
muž, »ale přes to, jak se mi zdá, k úřadu svému se nehodím. Je to zvláštní, 
a nikdo se přirozeně nesmí toho dověděti. « Chválil tedy látku, které ne- 
viděl, a vyslovil tkalcům své potěšení z krásných barev a nádherného vzorku. 
»Je to vskutku divukrásné! pravil k císaři. 

V celém městě hovořilo se o nádherné látce. Konečně chtěl ji císař 
vidět, pokud bude na stavech. Vydal se tedy s průvodem vybraných pánů, 
mezi nimiž byli též oba staří, věrní úředníci, kteří tam již dříve byli, 
k oběma lstivým podvodníkům, kteří tkali nyní ze všech sil, ale bez útku 
i vložky. 

»Není to nádherné ?« pravili oba věrní úředníci. »Račte se jen, Veli- 
čenstvo, obdivovati! Jaký to krásný vzorek! Jaké to ohnivé barvy !« Při tom 
ukazovali na prázdnv stav, nebo myslili, že druzí látku zajisté dobře tam vidí. 

»Co je to?* mvslil si císař, »já praničeho nevidím! jaká hrůza! Což 
jsem hloupý? Což se v posled za císaře nehodím ř To by bylo nejhroz- 
nější, co by se mohlo přihoditi. 

»Je to tuze pěkné!* pravil po té, »vyslovuji tomu své nejvyšší uznání! 
A kýval hlavou ustavičně pozoruje neustále prázdnv stav; neboť nechtěl 
se přiznati, že ničeho nevidí. 

Celá družina dala si největší práci, dívala se a dívala, ale nemohla 
přirozeně také víc objeviti, než její předchůdci. Nicméně svědčili všichni 
císaři, říkajíce po něm: Vskutku, je to tuze pěkné. Radili mu, aby z této 
nádherné látky zhotovené šaty poprvé vzal při slavném průvodu, který se 
měl co nejdřív odbývati. ^Okouzlující, báječné, divukrásné!* šlo to od úst 
k ústům a všickni byli z toho velice potěšeni. Císař udělil oběma podvod- 
níkům po vysokém řádu a dal jim titul dvorních tkalců. 

Celou noc před průvodem strávili oba podvodníci při záři víc než 
šestnácti svic u svých stavů, aby lidé myslili, že pracují velmi pilně o no- 
vých šatech císařových. Dělali, jak by snímali látku se stavů, stříhali ve 
vzduchu velikými nůžkami, šili jehlami bez nití a pravili konečně: »Tak, 
teď jsou šaty hotovy. « 

Císař přišel s nejvznešenějšími svými dvořanv a podvodníci pozvedli 
ruce, jakob}' mu něco ukazovali a pravili: »Hle, zde jsou kalhoty, zde kabát, 
zde plášť atd. Lehké vše jako pavučina. Člověk bv mvslil, že nemá docela 
nic na těle; ale to je právě ta výhoda při tom.« 

»Ano,« svědčili ostatní dvořané, neviděli však ničeho, neboť ničeho 
nebylo. -Račte, Veličenstvo, teď svléci šaty své,« pravili podvodníci, »pak 
zde před velkým zrcadlem Vaše Veličenstvo do nových šatů oblečeme. » 






! I )■ NOVÉ ŠA1 ) 



jař se svlekl, a nyní podvodníci dělali, jakoby každý kus nového 
vu jeden po druhém mu oblékali; pak jej chytili kulem boků, kutili 
něm sem a tam kolem, jakoby něco pevně uvazovali, co mělo býti 
vlečkou, a císař se obracel a točil před zrcadlem. Divukrásně! Padnou vý- 
borně a sluší Vašemu Veličenstvu skvostné' volali všichni přítomni. »Jaký 
vzorek! laké barvy! Je to nevyrovnatelny" oblek. 

Venku čekají již připravená nebesa, která se ponesou při slavném 
průvodu nad Vaším Veličenstvem, oznamoval vrchní ohradník. 

Nu, jsem připraven,* pravil císař. Není-li pravda, vše jest, jak má 
!>\'t : při tom se otočil k zrcadlu ještě jednou, nebo chtěl si dodati zdání, 
jakoby oblek svůj do podrobná prohlížel. 

Komorníci, kteří měli nésti vlečku, sáhli nyní rukama na podlahu, 
jakoby ji zvedali, a drželi pak ruce Strnulé před sebou ve vzduchu, jakoby 
vlečku nesli, neboť nechtěli a nesměli dát znáti, že rovněž ničeho nevidí. 

A tak kráčel císař při slavnostním průvodu pod nebesy, a všichni 
lidé na ulicích a v oknech volali: Nové šaty císařovy jsou nevvrovnatelné! 
|aká to nádherná vlečka! Všecko padne jakoby ulito. Nikdo se nechtěl 
prozraditi, že ničeho nevidí, neboť bvl by si dal tím vysvědčení, že není 
schopen svého úřadu, anebo že jest strašlivě hloupý. Ještě nikdy nevyvo- 
laly šaty císařovy takový jásot. 

Ale vždvť on nemá praničeho na sobě!< zvolalo náhle jedno malé 
dítě. Milý Bože, slyšíte hlas nevinnosti! zvolal jeho otec. A jeden šeptal 
druhému, co dítě pravilo. -Nemá na sobě ničeho; malé dítě to tamhle po- 
vídalo, nemá na sobě ničeho, znělo to kolem. 

Nemá na 
sobě ničeho !« zvo- 
lal konečně celý ná- 
rod. Tu se ulekl cí- 
sař, neboť jemu 
samému připadalo, 
jakoby pravdu měl 
lid, ale myslil si: 
»Teď není všecko 
nic platné, musím 
to již vydržeti !« A 
tak jal se ještě 
pevněji vvkračovati 
a komorníci nesli 
vlečku, které vskut 
ku ani nebylo, ještě 
hrději za ním. 




POVÍDKA 
O JEDNÉ 

MATCE 




MATKA SEDĚLA HLUBOCE ZAKMOUCFNÁ 
U POSTÝLKY . . . 




Matka seděla hluboce zarmoucená u postýlky svého malého dítěte, 
které bylo nemocné na smrt. Tvářinky dítěte byly bledé a zsinalé, 
oči zavřené, tichý a mdlý splýval dech, přerušený jen chvílemi hlubokým, 



154 POVÍDKA O JEDNÉ MATCE 

ténáni se podobajícím oddechnutím. Vždj smutněji pozorovala matka 
o malého miláčka. 

Y tom bylo zaklepáno na dvéře a vstoupil chudý, starý muž, kterjí 
■■ i pohled 1>\1 zahalen do veliké koňské houně. 

raková udivuje v teple a tepla měl ubožák zapotřebí; bylaf zima, 
ku bylo všecko Kilem a sněhem pokryté a drsný vichr fiěel člo- 
věku vstříc. 

Ježto se starý muž zimou třásl a dítě na okamžik zdřímlo, posta- 
vila matka trochu piva v malém džbánečku do trouby, aby je pro ci- 
zince ohřála. 

Stařec sedl si k postýlce a začal děcko kolébati, matka si sedla vedle 
něho na židli a pozorovala své dítě, které nyní ztčžka oddechovalo, s trapnou 
starostlivosti. 

1'ak se chopila jeho ručičky a ptala se muže: Nemyslíš, že se opět 
uzdraví!- Ach, milý Huh mi je přece nevezme! 

Ale starý muž — byla to sama Smrt přikývl tak podivně, že 

mohlo to ano i ne znamenati. Tu sklopila matka oči a horké slzv stékaly 
jí přes tváře, hlavu měla těžkou, neboť po tři dny a tři noci oka nezavřela, 
teď usnula, ale jen na okamžik, pak zimou se chvějíc opět ze spaní se vy- 
trhla. »Co j<- to"- zvolala a rozhlížela se na všecky strany. Ale stařec byl 
ten tam, a její miláček též, vzali jej s sebou. Tam v rohu hrčelo a hrčelo 
velké olověné závaží starých hodin, sjelo až na podlahu a bum! v tom s, 
hodin v zastavily. 

Ubohá matka vyběhla z domu a volala po svém dítěti. 

Venku v sněhu seděla žena v dlouhý černv Šat oblečená a pravila: 
Smrt byla v tvé jizbě, viděla jsem ji, jak utíkala odtud s tvým dítětem; 
ta kráčí rychleji než vítr a nikdy nevrátí již, co unesla. 

Řekni mi jen, kterou se dala cestou, « pravila matka naléhavé. |en 
budu-li vědět cestu, již naleznu ji. 

»Vím, kudy musíš jíti, pravila žena v černém rouchu, »ale dřív než 
ti naznačím směr, musíš mi zazpívati všecky písně, které jsi svému dítěti 
zpívávala. .Mám je ráda a slyšela jsem je již, neboť jsem Noc a viděla jsem 
ky tvoje slzy, které jsi prolila mezi zpěvem. « 

-O zazpívám ti všecky, všecky,- odvětila matka, »alc teď mne déle 
nezdržuj, bych mohla dohoniti Smrt a přijíti opět k svému dítěti. 

Ale Noc tu seděla tiši' a bez pohnutí. Matka lomila rukama a pla- 
kala, a zpívala tedy všecky své písně. Ach, bylo jich tolik, ale ještě víc 
bylo slz, co jí při tom z očí vyteklo. 

Na to pravila Noc: »Jdi po pravé do tmavého jedlového lesa, tam 
-■ obrátila Smrt s tvým dítětem.* 



Pt ) 1 7/ >A\ í ( ) yEDNÉ MA Ti E 155 

Hluboko v lese přišla matka na křižovatku a nevěděla, kterou cestou 
se dáti má. Holý keř tu stál bez listů a květů, neboť byla tuhá zima a husté 
jíní leželo na větvích. 

» Neviděl jsi Smrt jíti kolem s mým dítětem ?.« 

» Ovšem, « odpověděl trnový keř, »ale než ti řeknu, kterou cestou se 
dala, musíš mne zahřáti na svém srdci, nebo jinak zde zmrznu a ztuhnu 
v led.« 

Tu přitiskla pevně trnový keř na své srdce, aby jej hodně zahřála, 
a trní vniklo jí do těla, až krev stékala v hojných krůpějích. Ale nastojte! 
Trnový keř vyháněl svěží zelené listv, ano i květy se otvíraly v studené 
zimní noci, tak je teplo na srdci zarmoucené matky. Na to jí keř popsal 
cestu, kterou se dáti musila. 

Po nějakém čase přišla k velikému jezeru, ale tu nebylo ani lodi 
ani člunku viděti a kůra ledová nebyla ještě tak tuhá, aby ji unesla, a 
kdyby tam ani ledu nebylo, bylo jezero příliš hluboké, než aby je přebřísti 
mohla. Ale přes vodu musila matka stůj co stůj, musila najíti své dítě. 
V zoufalství lehla, aby jezero vypila, ale to přece jest člověku nemožností. 

Ale zarmoucená matka myslila, že se stane nějaký zázrak. 

»Ne, vypiti mne nemůžeš,* pravilo jezero, »spíš se smluvíme. Mám 
rádo perly a obě oči tvé jsou ty nejjasnější, které jsem kdy viděl. Chceš-li 
je vyplakati do mne, pak tě chci přenésti tam do velkého sklenníku, kde 
bydlí Smrt a kvítí a stromy vychovává. Každé lidské živobytí vyrůstá tam 
jako rostlina. « 

»0, co bych nedala za to, abych dostala opět své dítě !« zvolala plačící 
matka. A nyní tekly slzy její ještě hojněji, až oči její klesly na dno jezera 
a staly se tam dvěma vzácnými perlami. Jezero však vyneslo matku, jakoby 
v houpačce seděla, a jedním vzmachem přeneslo ji na druhv břeh, kde stál 
podivuhodnv, mnoho mil dlouhý dům. Nedalo se říci, zda představoval 
horu s lesy a slujemi, či bylo-li to dílo lidské; ale ubohá matka viděti ho 
nemohla, neboť si byla oči vyplakala. 

»Ach, kde najdu Smrt, která odešla s mým miláčkem ?« zasténala. 

»Sem ještě nepřišel, « pravila stará žena, které byl svěřen dozor 
nad velkými sklenníky Smrti. »Jak pak jsi sem našla cestu, kdo ti pomáhal 
při tom ?« 

»Mně pomohl milý Bůh,« odpověděla, »byl milosrdný, buď milosrdnou 

též. Jak mohu, pověz, nalézti své dítě ?« 

»Nevím,« pravila žena »a pak ty nevidíš. Mnoho kvítí a stromů 
povadlo v této noci, a brzy přijde Smrt a rozsadí je. Víš přece, že každý 
člověk podle vloh svých má zde strom nebo květinu svého života. Vy- 
padají docela jako obyčejné rostliny, jenom že v nitru každé bije srdce. 
I srdce dětí mohou již bíti. Řiď se podle toho a jdi ke květinám, snad 



I5G POVÍDÁ 

poznáš tluk srdce svého dítěte; ale co mi dáš, když ti řeknu, co mimo to 
podniknouti ?« 
Dáti ovšem ničeho ti již nemohu, pravila zarmoucená matka, ale 
chci pro tebe až na konec světa. « 

lam ničeho nemám, co bys obstarala, odpověděla pani, ale ty 
mi můžeš dáti své dlouhé, Černé vlasy. Jsou pěkné a velmi se mi líbí. Do- 
stane; za ně moje bílé, to je vždy také něco.« 

Je to všecko?* odpověděla matka. To ti dám S radosti' A tak 
dala s\é krásné, černé vlasy a dostala za ně bílé vlasy stařeniny. 

Na to šla do velikých sklenníků Smrti, kde stromy i květiny v po- 
divuhodné směsici rostly. Tu stály pod skleněnými zvony útlé hyacinty a 
velké nádherné pivoňky, tu rostly vodní rostlinv, z nichž některé byly docela 
svěží, jiné polouvadlé, na těchto leželi vodní hadi a černí raci objímali jejich 
stvoly. 1 palmy nádherné zde byly a pak zase petržel a kvetoucí tymián. 

Každý strom a každá květina měly své zvláštní jméno, neboť každý 
byl život lidský, a člověk, jenž rostlinu představoval, ještě žil, jeden v Cíne, 
druhy ve Grónsku, ba \ sude po širé zemi kolem; též tu byly velké stromy, 
v malých hrncích, tak že tu stály stísněny, div tyto v střepv se nerozskočilv. 

Leckde bylo viděti též malý churavý kvítek v tučné zemi kolem 
mechy obložený a pečlivě pěstovaný. 

Zarmoucená matka skláněla se teď nad nejmenšími bylinami a na- 
slouchala tluku srdcí jejich a z milionů všech poznala srdce svého dítěte 
To je ono!« vykřikla a natáhla ruku po malém modrém květu 
krajním, jehož lístky k zemi visely. 

»Nedotýkej se květiny !« varovala stará paní, »ale postav se sem, 
a kdyby Smrt, která každou chvíli přijíti může, se objevila, pak jí ncnech 
květinu vytrhnouti, nýbrž pohroz jí tím, že učiníš zrovna tak s ostatními 
květinami. Pak ona se lekne, nebo musí milému Bohu účty skládati, nebo 
bez jeho dovolení nesmí býti žádná květina vytržena. « 

Náhle táhl síní dech ledový a slepá matka poznala, že Smrt je tady. 

»Jak pak jsi našla cestu sem ?« ptala se. »Jak jsi mohla rychleji při- 
jíti než já : 

Jsem matka,' zněla odpověď její. A nyní vztáhla Smrt svou dlouhou 
ruku po malé, modré květině, avšak matka držela ochrannou dlaň nad ní, ale 
přece s takovou něžnou péčí, že se ani jednoho lístečku nedotýkala. Tu 
dechla Smrt na její prsty a ona cítila, že byl její dech chladnější než nej- 
chladnější vítr, a mdlá klesla její ruka. 

Nemůžeš ničeho proti mně, pravila Smrt. 

»Ne, ale Bůh je tebe mocnější!« odpověděla matka. 
Dělám jen, co on chce,« odpověděla Smrt, nebo jsem jeho za- 
hradníkem. Já beru jen jeho stromy a květiny a rozsazuji je ve velkých za- 



PO \ 7/ )KA ( ) JEL >NE M. 1 Ti E 1 59 

hradách ráje, do ,neznámé země', ale jak tam rostou a jak to tam vy- 
padá, nesmím ti říci. « 

»0, vrať mi moje dítě! « lkala matka v pláči a náhle chytla dvě 
krásné květiny vedle stojící a křikla na Smrt: Vytrhám všecky tvé kvě- 
tiny, neboť jsem již blízká zoufalství !« 

Xedotvkej se jich!« vykřikla Smrt. »Pravíš, že jsi nešťastná, a nyní 
chceš jinou matku stejně nešťastnou učiniti !« 

»Jinou matku?'« zasténala ubohá žena a pustila ihned květinv. 

»Tu máš a vezmi zpět své oči,« pravila Smrt, » vylovila jsem je 
z jezera, ježto tak jasně se třpytily, nevědouc, že jsou tvoje. Vezmi je zpět? 
jsou teď ještě mnohem jasnější, než byly dříve, a nyní pojď a zadívej se 
zde do této hluboké studny vedle sebe. Chci ti říci jména obou květin, 
které jsi chtěla vvtrhnouti, uvidíš pak celou jejich budoucnost, celý jejich 
lidský život a poznáš, co jsi chtěla zbořiti a zničiti. « 

.Matka nahlédla do studnv a viděla budoucnost obou těch lidských 
životů, které chtěla utrhnouti. Jaký pocit radosti ji naplnil, když viděla, jakým 
bvla jedna z nich světu požehnáním, co radostí a štěstí šířila kolem! Ale život 
druhého, jaká to bolest! Život jeho přinášel jen bídu a nouzi, nářek a utrpení ! 

»Obé jest boží vůle,« pravila Smrt. 

»Která z nich jest květina neštěstí a která květina požehnání ?« ptala 
se matka. 

»To ti říci nesmím,« pravila Smrt, »ale tolik zvěděti můžeš, že jedna 
z těch květin byl život tvého vlastního dítěte; byl to osud vlastního tvého 
dítěte, jež jsi viděla, ano bvla to budoucnost tvého vlastního miláčka. « 

Tu vykřikla hlasitě matka zděšením: Která z nich bvlo moje dítě? Pověz 
mi to! O spas mé nevinné dítě! Vezmi je raději odtud a dones je do zahrady 
boží! Zapomeň na mé slzy, na mé lkáni a na všecko, co jsem řekla a učinila! 

Nerozumím ti, pravila Smrt. Chceš míti své dítě zpět, či mám 
s ním jíti já do , neznámé země' ?, odkud se nikdo nevrací ? 

Tu zalomila matka rukama, padla na kolena a vysílala horoucí mod- 
litbu k Bohu: »Ne má, ale tvá vůle se staň, ó Bože, nevyslyš mne, ne- 
vyslyš mne, prosím-li proti Tvé vůli, ta jest pouze nejlepší !« 

A sklonila oddaně hlavu na prsa. 

Smrt však odcházela s jejím dítětem do neznámé země . 





BYLA KRUTA ZIMA; SNĚŽILO 
21 




Byla krutá zima; sněžilo a soumrak již nastával, bylť poslední den 
v roce: večer sylvestrovský. V této zimě a tmě putovalo malé, ubohé 
děvčátko s holou hlavou a bosýma nohama městem. Mělo ovsem 
trepky, když vyšlo z domova, ale co ty jí byly platné? Byly to tuze veliké 
trepky. Dřív je nosila matka, tak velké byly, a děvče je ztratilo spěchajíc 



21» 



164 DĚVČÁTKO SE SIRKAMI 

ulicí před dvěma kočár) \ Síleném trysku kolem uhánějícími. Ta jedna trepka 
nenašla víc, a s druhou odběhl nějaký" chlapec; křikl ještě na ni, že 
trepky užiti jako kolébky, až jednou bude míti děti. 

A tak šla malá dívka s bosýma nohama, které zimou byly celé 
rudé a modře naběhlé, dále. V stan'' své zástěrce nesla množství sirek a 
paklíček jeden držela v run-. Po celičký den jí nikdo ničeho neodkoupil a 
také jí žádné almužm nedal. I Hadová a mrznoucí vlekla se dále a dívala 
se na s\ět zoufale a rozpačitě, ubohá! 

Sníh padal na její dlouhé, plavé vlasy, které- se jí v kadeřích přes 
i vlnily, ale na tuto svou ozdobu věru nemyslila. Ze všech oken zářil 
třpytivý jas světel a na rozích všech ulic vonělo skvostně pečenými husami. 
Byl večer sylvestrovský, a na to myslila dívka. 

V rohu mezi dvěma domy, z nichž jeden o něco více do ulice vy- 
čníval než druhý, skrčila se; stáhla nohy k sobě a tak ji záblo ještě víc a více. 
Přes to se neodvažovala jíti domů, jelikož ani jediný paklíček sirek dosud 
neprodala a ani jediného haléře neutržila. Hýla by jistě od otce bita a zima 
byla doma jako zde. Bydleli docela až pod střechou a vítr s hvizdotem 
u nich profukoval, ač největší trhliny slámou a hadrv ucpány byly. Ruce 
zimou ubohému dítěti div nestydly. Jak dobře by jí dělalo teplo jediné' 
sirky! Kdyby jen se směla odvážiti a vytáhnout jedinou, škrtnouti o zeď 
a prsty si na ní zahřáti! Konečně vyňala jednu. Škrt! Jak to sršelo a plálo! 
Kdy/ dítě prsty nad ní drželo, vypouštěla sirka teplý žár jako malé svě- 
télko' to bylo podivuhodné světélko! Zdálo se dívce, jakoby seděla 
před velkými železnými kamny se třpytivým mosazným okutím, oheň plá- 
polal v nich tak vesele a hřál tak mile! Ach, jak ji to blažilo! Již začla vy- 
tahovati nohy, aby si je také zahřála tu zhasl plamínek, kamna zmizela - 
a ona seděla tu s oharkem sirkv v ruce. 

Rozsvítila druhou sirku. Hořela, svítila a kam zář na zeď padla, 
stala se tato průsvitnou jako flé>r. Dívka hleděla do jizby, kde byl stůl 
pokrytý sněhobílým ubrusem a jemným porcelánem a kde skvostně voněla 
pečená, slívami a jablky nadívaná husa. A co bylo ještě skvostnější! Husa 
^< skočila s mísy a kolébala se s vidličkou a nožem v zádech po zemi a 
přímo k ubohé dívce. V tom zhasla nrka a před ní stála jen tlustá, 
chladná zeď domu. 

Dítě zapálilo novou sirku. V tom seděla pod nejskvostnějším strom- 
kem vánočním; byl skoro větší a bohatěji vyzdobený než onen, jejž o štědřeni 
večeru zahlédla skleněnými dveřmi u bohatého kupce. Tisíce světel hořelo 
na zelených větvích a mnoho pestrobarvých obrázků, jaké bývají ve vý- 
kladních skříních, shlíželo na holčičku. Vztahovala po nich obě ruce - 
v tom zhasla sirka. Množství vánočních svíčiček stoupalo výš a výše a nyní 



DĚVČÁTKO SE SIRKAMI 



167 



viděla, že to byly třpytící se hvězdy na obloze. Jedna spadla zrovna dolů 
a táhla dlouhý zlaty pruh po nebi za sebou. 

»Ťed umírá někdo, « pravila dívka; nebo její stará babická, která jediná 
ze všech na ni byla vlídná, ale teď již dávno mrtva byla, říkávala: »Spadne-li 
hvězda s nebe, vstupuje duše k Bohu do nebe.« 

Opět rozškrtla sirku o zeď. Sířila kol jasné světlo a v jeho středu 
stála stará babička, tak jasně a zřetelně, tak byla vlídná a přívětivá! 

»Babičko!« zvolala malá dívka, » vezmi mne s sebou! Vím, že zmizíš, 
sotva sirka dohoří, zmizíš jako kachlová kamna a nádherná husa pečená 
a velký lesklý strom vánoční !« — Rychle zapálila celý zbytek sirek, který 
byl v škatulce — chtěla babičku zadržeti. A sirky šířily taký jas kolem, že 
bylo kolem ní světleji než za bílého dne. Ještě nikdy nevypadala babička 
tak veliká a krásná! Vzala dívku na ruce a vznášela se s ní vysoko v lesku 
a radosti, tak vysoko, tak vysoko. Zima, hlad i strach byly ty tam - 
byly u Boha. 

Ale v koutě u domu seděla v chladném vzduchu ranním dívka 
s červenými líčky a s úsměvem na rtech - - mrtvá, zmrzla v poslední den 
v starém roce. 

Novoroční jitro vzneslo se nad malou mrtvolu, která tu seděla se 
svými sirkami, z nichž jedna škatulka byla skoro spálená. »Chtěla se ohřáti !« 
pravili okolostojící. Nikdo nevěděl, co krásného viděla, v jaké záři vzlétla 
se starou babičkou v radosti novoroční.